Článek
Život s jakoukoli fóbií je komplikovaný. Někdo se bojí pavouků, jiný nesedne do letadla a další raději chodí po schodech, než by vlezl do výtahu. A co teprve když na vás fóbie sedne zničeho nic.
Vždycky jsem měla na ženu poměrně neobvyklou vášeň pro auta a jejich řízení. Jako malá holčička jsem si z písku nestavěla hrady, ale kabinu auta s volantem a předstírala, že jedu na výlet. Místo panenek jsem si hrála s autíčky a myslím, že maminka měla trochu obavy o moji budoucí sexuální orientaci.
V dětství a mládí jsem byla tak trochu kluk. Pak se to sice změnilo, ale vášeň pro autíčka mi zůstala. Řidičák jsem si udělala pár měsíců s předstihem, abych přesně v den osmnáctin mohla konečně sednout za tatínkův volant.
V mládí mi bylo v zásadě jedno, jestli je volant připevněn ke staré plechovce, které možná za jízdy upadnou kola, nebo k nadupanému sporťáku. Brala jsem všechno. Přátelé mi před dům vozili své nové káry, abych se mohla projet. Dokonce jsem jeden čas uvažovala o řízení jako o sportovní disciplíně, do které bych se mohla pustit.
Řízení auta pro mě znamenalo jakousi nedefinovanou svobodu. Klidně jsem si jen tak sama vyrazila, jezdila po klikatých vesnických silničkách nebo pražských ulicích, pustila si k tomu muziku a přemýšlela o nesmrtelnosti brouka. Řízení mě uklidňovalo a povzbuzovalo zároveň.
Když jsem si to později mohla dovolit, měla jsem auta dokonce dvě. Zimního jaguára, k těm jsem měla vždycky slabost, s náhonem na všechny kola, a letního dvousedadlového kabrioleta. Jak říkám, trochu neholčičí záliba.
Žít bez auta by pro mě bylo jako život bez ruky nebo bez nohy. Vím, že pro většinu lidí je auto nutnost nebo nezbytnost, pro mě to bylo ale navíc ještě potěšení, radost a možná i tak trochu vášeň.
Vždycky jsem ráda cestovala, ale letadlo pro mě znamenalo stres. Sedat jsem do něj ale musela, když jsem se potřebovala dostat dál, než bych mohla dojet autem. Nevím, jestli můj strach z létání byl způsoben tím, že na rozdíl od auta jsem letadlo neměla pod kontrolou. Vždycky jsem si pak připadala jako hrdinka, která dokáže překonat sama sebe.
S malým a později dorůstajícím synem jsem projezdila Evropu křížem krážem. Na rozdíl od přátel, kteří kroutili hlavou a pokoušeli se mi bláznivé nápady vymluvit, jsem si vůbec nepřipouštěla myšlenky, že se po cestě může něco přihodit. Sama s malým klukem jsem klidně vyrazila na Korsiku, na jih Španělska nebo do Benátek. Byla to legrace a svoboda.
Přestěhovala jsem se do Anglie a dojela tam kabrioletem s otevřenou střechou, protože jsem si s sebou vezla kytky, které se do zavřeného auta nevešly. S volantem na opačné straně jsem jezdila po ostrově několik měsíců, než se mi tam auto rozbilo.
Naučila jsem se řídit s volantem vpravo a pravidelně s anglickým autem jezdila Evropou na návštěvy do Čech. Vpravo, vlevo, volant na jedné straně nebo na druhé, manuál nebo automat, všechno jedno.
Když jsem po dvanácti letech zvedala kotvy na další životní pouť a stěhovala se do Španělska, obrečela jsem to. Ne protože jsem prodala domeček, který jsem si v potu tváře vymazlila, ale když kamarádka odjížděla mým jaguárem, který si ode mě koupila a v zatáčce mi zamávala a zatroubila na rozloučenou. Byl nesmysl brát si ho s sebou do Barcelony.
Tolik jenom na vysvětlenou, že jsem možná nebyla úplně typická ženská, alespoň pokud jde o auta. I když přesně nevím, co v tomto ohledu typické ženství znamená a soudím jenom podle žen, které znám.
Jenomže pak se mi něco stalo. Já, která jsem jezdila po Londýně, Paříži, Buenos Aires a Portoriku, jsem se zničehonic zasekla. Napřed jsem se nesmyslně vymlouvala na to a ono, než jsem musela s barvou ven. Prostě jsem dostala strach sednout za volant. A to bezdůvodně, protože se mi nic nestalo.
Přátelé si dlouho mysleli, že si dělám hloupou legraci nebo jde o nějaký můj nový rozmar. Vždyť to přece není možné. Zrovna já? Syn si mě napřed dobíral a pak se mu přestalo líbit, že mě musí všude vozit. Role se obrátily.
Jednou mi podal klíčky od auta a řekl: „Buď budeš řídit, nebo nikam nejedeme.“ Váhavě jsem sedla za volant. Rozklepaly se mi ruce a zoufale jsem se rozbrečela. Tehdy jsme oba pochopili, že je to mnohem horší, než jsme mysleli. Prostě jsem nemohla.
Pět let jsem nesedla za volant a připadám si bezcenná. A bezbranná. Ale na městský život s rozsáhlou a spolehlivou sítí veřejné dopravy jsem si zvykla. Naučila jsem se jezdit metrem, znám všechny užitečné autobusové linky a ve vlaku se cítím jako doma. Dokonce mám kamaráda českého taxikáře, který mě odveze i se psem.
Před dvěma měsíci jsem měla narozeniny a hádejte, jaký dárek jsem dostala od syna. Auto! Na můj standard to je stará otlučená plechovka, ale jezdí. Trochu jsme si otočili role. I děti dostávají taková auta, než se naučí řídit. Jenomže já řídit pořád umím, jenom se bojím jezdit. V tom je velký rozdíl. Syna ale zklamat nechci. Zaútočil na mě totiž těžkým kalibrem.
Napřed jsem v neděli za rozbřesku, kdy bylo na silnici téměř pusto a prázdno, asi desetkrát projela obří kruhový objezd, přes který se musím chtě nechtě dostat, ať se vydám kamkoli. Další neděli jsem naložila psa a dojela s ním pět kilometrů k lesu. A další víkend se dokonce pustila po dálnici hodinu od domu a pak pyšně rozesílala fotky přátelům a synovi.
V září se chystám na dovolenou a vezmu to pěkně od podlahy. Chci dojet sama se psem na jih Španělska a vydám se na cestu dlouhou 700 km. Tedy jestli si to ještě nerozmyslím.
Vím, že jsem asi případ pro psychologa a taky vím, že zdaleka nejsem jediná, komu se něco tak zdánlivě nesmyslného a nevysvětlitelného přihodilo. Po mém starém, trochu dobrodružném, sebevědomém, a taky možná tak trochu nezodpovědném já se mi stýská.
Rozhodla jsem se ale, že to dám. Už jenom kvůli tomu, abych nezklamala syna a dokázala si, že nejsem k ničemu. Krůček po krůčku, kilometr po kilometru. Nebo se hodím rovnou do vody a na ten jih a zpátky na sever prostě dojedu.
Dočetla jsem se, že se takové věci stávají hlavně ženám ve středním věku. Možná by se ale muž jen zdráhal ke své nenadálé fóbii přiznat, co já vím.
Jestli jste se taky stali obětí náhlé amaxofobie nebo vehofobie, vězte, že nejste žádný přírodní úkaz. Takových je nás víc. Přihodit se nám v životě může ledacos, i když se to může okolí jevit jako poměrně kuriózní záležitost.
Žádná legrace to sice není, ale stojí za to trochu zabojovat. A jestli je k tomu zapotření psycholog nebo prostě pomyslná facka od dítěte, něco určitě pomůže.
Tak hodně štěstí s fóbií, ať už trpíte jakoukoli a otravuje vám život. A jestli jste šťastlivci, kterých se to netýká? Gratuluji. Ale nikdy nevíte.
