Článek
Vánoce jsou časem dobrých skutků a některé z nich dokáží změnit celý život. I ten vlastní.
Rob Parsons byl ženatý s Dianne teprve krátce. Bylo jim 27 a 26 let a užívali si příprav na společné vánoční svátky, když někdo zaklepal na dveře jejich domova v Cardiffu ve Spojeném království. Na prahu stál Ronnie Lockwood.
Rob v něm poznal chlapce z nedělní školy, kam kdysi chodíval. Vzpomněl si, jak mu říkávali, aby na něj byl hodný, protože Ronnie je „tak trochu jiný“. Ronnie byl autista a v životě to měl moc těžké.
Teď už mu bylo téměř třicet. Od 15 let byl bez domova, žil v Cardiffu a jeho okolí a střídal všechny možné práce.
Stál ve dveřích, v jedné ruce držel pytel na odpadky s veškerým svým majetkem a v druhé ruce mražené kuře. Někdo mu ho prý dal k Vánocům, ale on neuměl vařit.
Rob doteď neví, proč tenkrát řekl „Pojď dál.“ Teď už ale ví, že tahle dvě slova změnila život Ronniemu a celé rodině.
Jejich společný život začal soucitem. Rob s Dianne uvařili kuře, nechali Ronnieho vykoupat a dohodli se, že Ronnieho u sebe nechají přes Vánoce.
Požádali členy rodiny, aby každý z nich Ronniemu přinesl malý dárek. Dianne doteď vzpomíná, jak Ronnie seděl u stolu obklopen dárky a plakal. Nikdy nepoznal lásku a přátelství a nikdo mu nikdy žádné dárky nedával.
Ronnie byl umístěn do dětského domova v 8 letech a když mu bylo 11, poslali ho do ústavu, který byl v té době označován jako „škola pro nenormální chlapce.“ Neměl tam žádné přátele ani oporu a v 15 ho poslali zpět do Cardiffu. Jen tak, bez ničeho a bez zázemí.
Po zbytek života Ronnie často kladl stejnou otázku: „Udělal jsem něco špatného?“ Celý život ho provázely obavy, že někoho urazil nebo něco provedl. Rob je přesvědčený, že to byl pozůstatek z jeho pobytu v ústavu.
Rob s Dianne chtěli u sebe Ronnieho nechat jen do konce Vánoc, ale když nadešel čas se rozloučit, neměli sílu ho vyhnat. Pomoc hledali i u úřadů, ale žádné valné se nedočkali.
Rob s Dianne říkají, že zpočátku byl Ronnie poněkud zvláštní. Vyhýbal se očnímu kontaktu a konverzaci udržoval pouze minimální. Ale zároveň společně dodávají, že jakmile ho trochu poznali, dostal se jim pod kůži.
Nechali ho bydlet na pár týdnů v pokoji pro hosty, než se trochu postaví na nohy. Z týdnů se ale staly měsíce, z měsíců roky a pak celý zbytek jeho života.
V té době ještě neměli děti a péče o Ronnieho jim rodičovství tak trochu připomínala. Oblékali ho jako dítě do školy a starali se o něj jako o vlastního. Sehnali mu práci popeláře a nakoupili mu nějaké oblečení. To, které nosil, měl totiž ještě od svých pubertálních let.
Dianne se té vzpomínce ještě teď směje. Popelář, ale oblečený chodil jako dveřník luxusního hotelu. Rob, který byl právník, vstával o hodinu dřív, aby Ronnieho odvezl do práce. Když se Ronnieho kolegové ptali, kdo je ten muž, který ho ráno přiváží, jen máchl rukou a odpověděl: „To je můj právník.“
Ronnie měl mnoho rituálů, na které si časem všichni zvykli, včetně vyprazdňování myčky každé ráno. A Rob každé ráno předstíral překvapení, aby Ronnieho potěšil. Každý rok rodině kupoval stejné vánoční blahopřání a každý rok z něj byli všichni stejně nadšeni, jen aby ho nezklamali.
Dianne onemocněla chronickým únavovým syndromem a byly dny, kdy nemohla ani vstát z postele. Rob byl v práci a Ronnie jí pomáhal s domácností a hrál si s dětmi, které se Robovi a Dianne časem narodily dvě.
Ale život s Ronniem nebyl vždy růžový. Dianne říká, že někdy mu byla matkou, jindy sociální pracovnicí nebo pečovatelkou. Asi nejhorší bylo období Ronnieho gamblerství, se kterým se rodina potýkala mnoho let. Ani tak si ale život bez Ronnieho nikdo z nich neumí představit.
Jejich děti ani jiný život neznaly. Ronnie byl v domě vždycky. Byl tam ještě než se narodily i poté, kdy z domova odešly a měly vlastní děti.
Jenom jednou Rob s Dianne uvažovali o tom, že by se měl Ronnie osamostatnit. Děti rostly, prostoru v domě nebylo nazbyt, tak mu po dlouhých úvahách našli byt poblíž nich ve stejné ulici. Když ale vstoupili do Ronnieho pokoje odhodláni s ním nápad probrat, podíval se na ně a zeptal se: „Udělal jsem něco špatného?“ Neměli sílu pokračovat a plán na jeho vystěhování vzdali.
O několik dní později vešel Ronnie do jejich ložnice a řekl: „My tři jsme dobří přátelé, že? A už navždy budeme spolu, že?“ A byli. Celých 45 let až do Ronnieho smrti.
Ronnie se nakonec z opuštěného autistického chlapce stal celebritou. Když zemřel, kondolence přicházely ze všech koutů. Od univerzitních profesorů, politiků až po nezaměstnané.
Po jeho smrti bylo komunitní centrum patřící ke kostelu, kde Ronnie po dlouhá pracoval jako dobrovolník, pojmenováno na jeho počest Lockwood House. Jenomže budova potřebovala rekonstrukci střechy, která stála přesně tolik, kolik ve své poslední vůli Ronnie zanechal. 40 tisíc liber.
Muž bez domova se nakonec postaral o střechu pro druhé.
