Článek
Je to jako dívat se na život z jiné perspektivy. Zjistíte, že naučené životní standardy, které nám od dětství vštěpovali, nemají obecnou platnost. Abyste pochopili zemi, kde jste se rozhodli žít, musíte se na souvislosti a zažité zvyklosti začít dívat jinou optikou.
Připustíte si, že společenské i rodinné vazby mohou fungovat i jinak, vaše adoptovaná životní moudra se stanou flexibilní a zjistíte, že i vztah státu s občanem není všude stejný. A že se přímočará a upřímná povaha může stát drzostí a neuctivostí a smysl pro humor urážkou.
Teprve když se vám to povede, máte šanci se v cizí zemi cítit téměř jako doma. Téměř říkám proto, že si často připomínám slova jednoho dávného přítele, který takovou zkušenost zažil dřív než já, a po letech mu zpětně dávám za pravdu. Vždycky budete jiní než oni. Husy jste spolu zkrátka nepásli. Ale jiní jste už i tam, kde jste husy jako malí pásli. Život vás nenávratně změnil a ohnul.
Nechápete vlastní prozření jako zpronevěru vůči rodné hroudě, ale jako obohacení svých obzorů. Jenomže s takovou novou perspektivou je těžké vrátit se zpět. Rozumíte všemu, co vaši rodní spoluobčané říkají, dokonce je i chápete, protože i vy jste se kdysi na svět dívali stejnýma očima. Už s nima ale tak docela nesouhlasíte.
Vždycky jsem byla světoběžník, ale teprve ve zralém věku jsem opravdu zvedla kotvy. Žila jsem mnoho let ve třech evropských zemích. Ve třech zemích, které si snad nemohou být v rámci jednoho kontinentu vzdálenější. Čechy, Anglie a Španělsko. Pár hodin letu a všechno je jinak.
Zřejmě to potkalo každého nového přestěhovalce. Vidíme věci a zažíváme situace, které vyhodnocujeme naučeným pohledem zastřeným dosavadní zkušeností a výchovou. Nechápeme, proč oni to nevidí stejně? Vždyť je to tak jasné a pravda jenom jedna.
Sendvič k obědu a velká teplá večeře? Kdo to kdy viděl? Když už, tak přece obráceně. Pořádný oběd a pak jen třeba namazaný chleba. A večeře po Španělsku v devět večer? Vždyť to nemůže být zdravé! A vůbec, jak je možné, že se doma nezouvají? Fuj! A jedna velká peřina v hostinském pokoji? Jak se tu máme vyspat?
Ale to jsou jenom drobnosti z praktického života. Pak přijdou na řadu zásadnější věci. Jak mohou být Angličané tak puritánští, že považují veřejné projevování emocí za neakceptovatelné, zatímco bitky opilých polonahých žen před nočním klubem patří k městskému koloritu?
I obyčejné byty jsou doma větší a hezčí. Proboha, proč je dělají v Anglii tak malinké? A ty domečky dva nahoře a dva dole? Neboli dvě místnosti v patře, dvě v přízemí? Jó, to by u nás neprošlo. A španělský byt s ložnicemi úplně bez oken nebo jen s malinkými do světlíku? Kdo to kdy viděl? Vždyť to přece popírá všechny normy.
A co teprve takové stolování! Rodiče nás naučili správně jíst příborem tak, že vidlička směřuje hroty nahoru. To ale nevěděli, že z nás v Anglii udělají burany. Přece správné je obrácené držení a napichování, nikoli hrnutí. A ve Španělsku? Tam je podstatné, že se dobře najíte. Jak je to tedy správně? Správně je to tam, kde žijete.
Pro Angličany je důležitá komunita, pro Španěly rodina a pro nás Čechy přátelé. Anglická korektnost, španělská vřelost a česká nedůvěřivost. Anglický nadhled, jednoduchá gentlemanská byrokracie a rozmanitost. Španělská opravdovost, pohoda a tapas s vínem. České vzpomínky, Vánoce a tatranky. A to, že v nouzi poznáš přítele.
Je možné cítit se doma i v cizině? Ano, když si příliš nekazíte pohled na svět vlastními urputnými představami o jediné pravdě. Už nejste stoprocentní. Na vtipy a kulturu, kterou jako misionáři pyšně šíříte do světa a tradice, na které nedáte dopustit, pohlížíte jako na platformu, která vás stvořila. Je vaší součástí, ale už není jediná. Možná ani dominantní. Pravda totiž není jenom jedna.
A tam, kde jste se narodili a prožili podstatnou část života? Je to pořád ještě domov? Samozřejmě, že ano. Pouto jste neztratili, protože domov není voda, ale krev, a na svůj původ jste pyšní. Ale překvapí vás zákonitosti, které jste dřív také vnímali jako součásti života a společnosti vytesané do kamene. To, v co jste doufali, že se mezitím změnilo, zůstalo stejné. A něco jiného, co jste si ve vzpomínkách pečlivě hýčkali, se mezitím rozplynulo.
Doma se ale nic nepromíjí. Jak je možné nerozumět, i když mluvíte stále stejným bezchybným jazykem, dívali jste se na stejného Večerníčka a ve škole do vás hustili stejnou ideologii? Co se se doma považuje za velké, je pro vás najednou nicotné. A naopak věci, nad kterými oni máchají rukou, mají pro vás velký význam. Musíte si dávat pozor, abyste nebyli příliš jiní, protože jinakost se neodpouští.
Na té vlastní cestě obrody a poznání musíme nevyhnutelně něco ztratit, abychom našli něco jiného. Naštěstí ale také získáme nadhled, který nám pomůže udržet nohy a krok po té zemi, po které zrovna chodíme.
Říká se, že lidé se na stáří rádi vracejí do rodné země. Návrat k vlastním kořenům je zřejmě otázka sentimentu víc než pragmatické úvahy. Často se mě lidé ptají, jestli se jednou na důchod nevrátím. Po pravdě řečeno ještě nevím. Po dlouhé odluce je totiž pohodlnější žít tam, kde chápou, že všemu nemůžete rozumět, než tam, kde nerozumí tomu, že už zkrátka všechno nechápete.
Po létech v zahraničí jsme doma všude a vlastně tak úplně nikde. Toť úděl světoběžníka a cena za poznání. Je to ale cena úměrná a spravedlivá.
