Článek
Nedělám to příliš často, ale protože jsem byla vždycky holka hubatá, občas cítím potřebu na nějaký článek zareagovat vlastní úvahou. A to zejména pokud mám pocit, že postrádá logiku či věcný základ. Byť se do politických témat nerada pouštím, někdy mi to prostě nedá a ozvat se musím.
Srovnání reálného života za socialismu a po něm je velmi populárním tématem a námětem mnoha článků a je s podivem, že se jím stále ještě tolik lidí zabývá. Ať už autorů, či přispěvatelů v diskusích. Stalo se jakousi módou brát si socialismus do úst, ať už chceme komentovat jakoukoli společenskou otázku. Prosím pěkně, vezměte do úvahy, že socialismus už dávno vyšel z módy.
Pokud pomineme ideologickou stránku věci, která je obsahem úvah komentátorů jenom zřídka, a přitom by se z logiky věci při srovnávání politických režimů nabízela, většinou nejde o nic jiného než o propírání životního stylu. Neboli životního stylu za „krále Klacka“ a v moderní době.
Historky vycházející z doby předrevoluční mohou mít výchovný a historický charakter či vyznívat jako zvednutý prst prakticky každé babičky, která bez ohledu na dobu či století říkávala: „Važ si toho, co máš. To za našich mladých let nebývalo.“ K ničemu jinému už neslouží.
Příběh rodiny z jakési zastrčené vísky může být pravdivý, ale valnou vypovídající hodnotu nemá. A to říkám přesto, že závěrům, či důvodům, proč byl článek napsán, naprosto rozumím. Lidé budou brblat ať se mají, jak chtějí dobře, ať je u kormidla ten či onen.
Jistěže byla před pětatřiceti lety jiná doba. Nejenom v Čechách, ale v celé Evropě, ať už zůstaneme víceméně doma, a mladé rodiny to měly vždycky těžší než dnes. Zejména pokud se jako v příběhu protagonistů článku brali jako velmi mladí.
Mladí rodiče s biblickými jmény Josef a Marie, kteří počali dvě dítka za socialismu a poslední po sametové revoluci, jsou zřejmě typickými představiteli své doby.
Dovolím si jejich situaci shrnout. Rodina, která dostala pravděpodobně ještě před pádem režimu k dispozici obecní, byť malinký byt, měla velké štěstí. Obecní byty se totiž ani v socialismu nerozdávaly na potkání, stejně jako tomu není ani dnes.
Rodiče museli být velmi mladí, jak už to tenkrát bývalo. Maminka ani nestihla dokončit středoškolská studia, tatínek pracoval jako strojní zámečník. Jednoduchou kalkulací jim nebylo ani dvacet. Pokud by se ve stejné situaci ocitli dnes, jejich život by nebyl o nic jednodušší.
Opravovali starý dům po rodičích, aby nemuseli topit v kamnech a na rekonstrukci neměli peníze, hypotéky neexistovaly, a tak mladí krok po kroku devět let zvelebovali dům a vychovávali děti. A měli velké štěstí, že měli co opravovat.
Suchý záchod, kamna na tuhá paliva a nedostatek finančních prostředků před čtyřiceti lety, ani to, že jako lidem ve středním a pokročilejším věku se jim začalo dařit lépe a mohou jezdit na dovolenou, nemá co do činění se státním zřízením ani politickou garniturou.
Jak se v článku uvádí, rodinná karta se obrátila, když maminka začala pracovat. Děti odrůstaly, do rozpočtu přibývaly dva platy a dům byl opraven. Jak já to vidím, jde o přirozený koloběh života, nikoli o zásah vyšší politické moci, protože v každé době se na chleba a život musí vydělávat. Těm, kterým se moc nechce, budou vždy nostalgicky vzpomínat na možná pro ně lepší časy.
Jinou otázkou, a to ne zcela logicky provázanou s uvedeným příběhem úplně normální mladé rodiny vzešlé ze socialismu, je odvolávání se na současný politický stav. Byť by měl zřejmě vyznívat pozitivně.
Vzhledem ke čtyřicetiletému historickému průřezu, v jehož období se stalo mnohé, včetně rozdělení republiky, kupónové privatizace a vstupu do Evropské unie, rozhodně není uspokojivá situace oné ukázkové rodiny výsledkem současné vlády. Ať už v dobrém, či ve zlém.
V obcích už dávno netečou žumpy v příkopech, rodina vlastní několik bytů na hypotéky, její členové mohou cestovat a psát články na libovolná témata, včetně těch politicky laděných. Ano, od pádu minulého režimu uplynulo 35 let, což je přesah celé jedné generace a společenský pokrok je nevyhnutelný.
My jsme ovšem takový národ „kočkopes“. Osobní vlastnictví je pro nás nedotknutelné, a přitom se sentimentem vzpomínáme na socialismus, přičemž komunistická ideologie je s osobním vlastnictvím v přímém rozporu. Volíme boháče-vykořisťovatele s cizím původem a toužíme po tom, aby se o nás někdo postaral.
Jak říkám, kočkopes. Stejně jako článek, na který reaguji.
Josef a Marie prý půjdou letos poprvé k volbám, protože právo volit je dle jejich názoru důležitější než povinnost. Z čehož vyplývá jediné. Že to až dosud neměli zapotřebí.
V tomto případě je není za co klepat po ramenou, protože se celý život jenom vozili a spokojeně se nechali vláčet těmi, kteří k urnám dorazili. Teď, když se možná začali obávat o pohodlný a svobodný život, začali se o svá práva hlásit.
Ano, volit je právem a ne povinností ve významu legálním, nikoli však morálním. Na tento rozpor si musí odpovědět každý sám.
Ani já nemusím chápat inklinaci lidu k manipulačním, zámožným a sebestředným magnátům s urputnou touhou po moci typu Donalda Trumpa. Ale připomínání socialistických časů v ničem nepomůže.
Nejenom protože nemá žádnou logiku, ale voliči těchto takzvaných lídrů jsou v našich krajinách právě ti, kteří na socialismus často vzpomínají s nostalgií. Zřejmě potřebují silného vůdce, který k nim ve jménu svých egoistických zájmů dokáže promlouvat.
Dokud někdo nenajde účinnější společenskou zbraň, která bude běžnému lidu pozitivně rezonovat, budeme se točit v kruzích. Z mého pohledu jsou hybateli českého národa otázky osobního vlastnictví, životní jistoty a práva všeho druhu. A teď babo a politická strano raď.
