Článek
První republika se pro mnohé jedince stala dojnou krávou. Nebylo to jen o nějaké čistém horoucím vlastenectví, ale též o obyčejné ziskuchtivosti a to i za dost pochybných okolností. Zářnými příklady toho byli zakladatel Národně sociální strany Václav Klofáč, a původně katolický kněz Isidor později též Bohdan Zahradník, který po roce 1918 skončil v československé církvi a oženil se.
Zahradník proslul tím, že 28. října 1918 vylezl v Praze na sochu svatého Václava a prohlásil, že český stát se stal svobodným. Pak o české samostatnosti rozeslal zprávu železničním telegrafem do všech stanic a tuto novinku tak rozšířil i mimo Prahu. Možná též proto se stal v první československé vládě v listopadu 1918 ministrem železnic.
Isidor (Bohdan) Zahradník
Nicméně velmi ostře o něm píše ve svém deníku profesor Josef Pekař, který si 27. února 1924 poznamenal: „Zahradník dostával ve Vídni plat ve francích – zahospodařil jmění. Pak chtěl býti guvernérem Podkarpatské Rusi, aby od toho odstoupil, dostal 36 000 korun, pr..e! Jmenování historikem odboje je jen obal, aby veřejnost na něj nezapomněla; stane se vrchním ředitelem hypotéční banky, což je 200 000!“ To byl zřejmě míněný roční plat v korunách.
To, že Zahradník byl kontroverzní osobností, dokládá ve své studii historik Pavel Marek, Podle něj se už 10. května 1920 stal Zahradník zplnomocněným ministrem a zástupcem Československa v mezinárodní reparační komisi (rakouské sekci) ve Vídni. Později vyšlo najevo, že jmenování bylo vlastně východiskem z bezradnosti státních elit, co se Zahradníkem – na jedné straně muž se zásluhami o nový stát, na druhé straně bývalý duchovní v relativně pokročilém věku. Problém se vyhrotil v roce 1921 a měl podobu Zahradníkova konfliktu s ministrem zahraničí Edvardem Benešem (1884−1948). Beneš zcela jednoznačně Zahradníkovy ambice v diplomatické službě odmítal a tlačil na něj, aby dobrovolně odešel do důchodu.
Václav Klofáč patřil k čelným politikům první republiky, představitelům socialistické a později národně socialistické strany, byl ministrem národní obrany, později pak předsedou a místopředsedou Senátu.
Jak uvádí ve svém komentáři na Seznamzpravy.cz Michal Komárek, v prosinci 1922 pronesl Alois Rašín k legionářům tato slova. „Jakmile se jen trochu rozhlédnete, uvidíte, že i lidé, kteří pokryli bezesporně svoje hlavy slávou, přišli do svobodného, mladého, v poválečných obtížích se nalézajícího státu a nastavili ruku, řkouce: ‚Bojovali jsme za tebe, zaplať! Zaplať hotově, zaplať výhodami, privilegii ve svobodné, rovnoprávné, demokratické republice.‘ Tvrdím, že tito všichni lidé, ať jest to kdo chce, se zpronevěřili té první velké zásadě, na které stál náš národ a která mu také přinesla svobodu: že za to, co se dělá pro národ, se neplatí.“
To mezi legionáři vyvolalo obrovskou vlnu protestů. Historik Antonín Klimek však ve své knize Boj o Hrad uvádí jiné vysvětlení. Rašínova ostrá kritická slova ve skutečnosti mířila na Václava Klofáče, který si za věznění v době první světové války nechal zaplatit 200 000 korun! O tom si jiní mohli nechat jenom zdát. Klofáčovi předtím zachránil život rakouský císař a český král Karel Habsburský, když zastavil jeho trestní řízení, které by s velkou pravděpodobností skončilo odsouzením za velezradu a trestem smrti, a omilostnil ho.
Závěr Klofáčovy politické kariéry byl truchlivý. Na konci druhé republiky v březnu 1939 napsal článek, v němž shodil předchozí své působení. Pozitivně v něm totiž hodnotil politiku Hitlerovy německé vlády jako povzbuzení a obrození z hospodářské krize a horoval za vzorné soužití Němců a Slovanů ve střední Evropě. Je jasné, že tím velmi nemile překvapil své okolí.
Odkazy:
Boj o Hrad (1), Antonín Klimek, nakladatelství Tomáš Krsek, Praha 2017
Deníky Josefa Pekaře, připravil Josef Hanzal, nakladatelství Vyšehrad, Praha 2000
