Článek
Na příkaz československého prezidenta odcestoval ministr sociálních věcí a sociální demokrat Jaromír Nečas 15. září 1938 do Paříže, aby Francouzům tajně sdělil, že Československo je ochotné předat část pohraničí s cca 1 – 1,5 milionem obyvatel nacistickému Německu, s tím, že by další milion Němců byl vystěhován z vnitrozemí. Souhlas vlády a parlamentu samozřejmě chyběl. Edvard Beneš prosazoval velmi přísné utajení této akce a Nečasovi kladl na srdce, aby celé dobrodružství vzal v případě prozrazení na sebe.
Byla to obrovská chyba, kterou precizně zhodnotil ve své knize O tom Benešovi. Pavel Kosatík. Britský premiér Neville Chamberlain tehdy řekl svému francouzskému kolegovi Édouardu Daladierovi, „když jeden milion, tak proč ne dva, nebo rovnou tři, když to definitivní vyřešení sudetského problému vyžaduje.“
Přesně tak. Tuto akci se nepodařilo utajit a Daladier to později celkem správně vyložil jako fatální Benešovo selhání v principiální věci, který neodhadl, že ustoupí-li v maličkosti, prohrál princip. Nelze rovněž přehlédnout, že Daladier získal alibi pro své tvrzení, že nemohl chránit cizí zemi proti územním ústupkům, pokud je nabídl sám prezident. Ten také zdůraznil, že Benešův návrh sehrál při pozdějším rozhodování Francie a Velké Británie klíčovou roli.
Bylo to obrovské Benešovo selhání, který Německu sám nabídl československé území v době, kdy ještě nebylo jasné, jak se zachovají Velká Británie s Francii. Je pravděpodobné, že Chamberlainův appeasement by nezměnil, ale měl se o to alespoň pokusit. Není nutné člověku, který mě chce zastřelit, ještě k tomu podávat vlastní pistoli. Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj po napadení své země Ruskem prohlásil, „potřebuji munici, ne odvoz.“ Dal tak najevo odhodlání bránit svoji zemi proti agresorovi. A podobně se měl v osmatřicátém roce zachovat i Beneš. Měl křičet do celého světa, „Československo se v každém případě bude bránit jakémukoliv útočníkovi a nevzdá se ani kousku svého území.“ To by pak vypadalo jinak a svět by to musel respektovat. Náčelník štábu německé branné moci polní maršál Wilhelm Keitel později uvedl, že Německo ve skutečnosti v září 1938 válku s Československem neplánovalo, protože na ni nebylo připraveno a Hitler počítal s tím, že Sudet dosáhne bez boje, což se mu nakonec podařilo.
Také ne všichni Francouzi a Angličané s ústupky Hitlerovi souhlasili. Náčelník francouzské vojenské mise v Československu generál Louis Faucher na protest proti podpisu Mnichovské dohody rezignoval a proti byl i pozdější prezident Charles de Gaulle. Demisi podal britský první lord admirality (ministr námořnictví) Alfred Duff Cooper se slovy, „čekal jsem, že dostanu rozkaz k boji, obávám se, že to je jediná řeč, které pan Hitler rozumí.“ Winston Churchill, tehdy poslanec Konzervativní strany, pak prohlásil. „Anglie si mohla vybrat mezi hanbou a válkou, vybrala si hanbu a bude mít i válku.“ Čili bylo možné, že v případě rozhodného postoje Československa, by v obou zemích převážily síly, které odmítaly ponižující dohodu s nacistickým Německem. Navíc němečtí generálové v té době připravovali státní převrat, který by odstranil Hitlera. Mnichov však tomu zabránil.
Bylo to tenkrát od Beneše velmi neprozíravé. Zároveň je z toho patrná vypočítavost a zbabělé schovávání se za druhé, kteří musí řešit moje problémy, kdežto já nebudu dělat nic a počkám si, jak to dopadne. Jenomže tuto hru druzí prohlédli a odmítli na ni přistoupit, čemuž se nelze divit.
Zdroje:
O tom Benešovi, Pavel Kosatík, vydala Euromedia Group, edice Universum, Praha 2026
Češi v dějinách nové doby, Podiven, nakladatelství Rozmluvy, Praha 1991
Dějiny českých zemí, kolektiv autorů, Nakladatelství Karolinum, Praha 2018
