Článek
Jak je uvedeno na webu iforum.cuni.cz, dne 4. března roku 1654 se konala v Praze okázalá podívaná. Z Karolina a Klementina vyšly dva průvody a setkaly se v týnském kostele. Tento symbolický akt zvěstoval, že Univerzita Karlova a Univerzita Ferdinandova se spojily v Univerzitu Karlo-Ferdinandovu. Ta byla vyhlášena reskripty císaře a českého krále Ferdinanda III. o deset dnů dříve 23. února 1654.
Podle vídeňského vzoru ustanovil panovník na univerzitě novou pozici superintendenta a rozhodl o zřízení desetičlenného akademického magistrátu. Filozofická a teologická fakulta byly plně v rukou jezuitského řádu a sídlily v Klementinu, právnická a lékařská fakulta měly sídlo v Karolinu a působili zde také světští profesoři.
Uzavřela se tak smutná kapitola úpadku pražské univerzity, která začala tzv. Dekretem kutnohorským vydaným roku 1409 králem Václavem IV., jenž způsobil odchod několika tisíců německých učitelů a studentů, což vedlo ke snížení její odborné úrovně. Vinou husitských válek pak Karlova univerzita de facto zanikla, když z ní zůstala pouze fakulta svobodných umění (artistická) a kdysi věhlasná škola se změnila v bezvýznamné provinční učiliště.
Nemá cenu tvrdit, že Habsburkové dělali všechno dobře, to jistě ne, to my v Českém královském institutu dobře víme a nijak to nepopíráme, my propagujeme myšlenku monarchie, ale nikoliv na úkor pravdy. Bylo by však nespravedlivé jim zase upírat jejich zásluhy o české země, kterých také nebylo málo. A obnovení plnohodnotné čtyřfakultní univerzity, která pak právem nesla název Karlo-Ferdinandova, k nim bezpochyby patří.
Cesta k tomuto úspěchu však nebyla jednoduchá. Jak již bylo řečeno, z původní Karlovy univerzity zůstala pouze jediná fakulta svobodných umění. Wikipedie uvádí, že v roce 1566 se v Praze, na místě nynějšího Klementina, usadili jezuité a zřídili zde nejprve střední a pak i vysoké učení. Král Ferdinand I. Habsburský jim k tomu v roce 1562 udělil značná privilegia, jež potvrdil i Rudolf II. roku 1581 a roku 1616 povýšil císař Matyáš jezuitskou akademii na univerzitu. Ročně se na ni zapisovalo jen něco kolem 50 studentů, měla však stále větší prestiž a vyšší úroveň než skomírající utrakvistické učiliště a studenti pocházeli z těch nejvlivnějších rodin, často i protestantských.
Jezuitská univerzita byla v mnoha ohledech opakem univerzity podobojí. Na rozdíl od samosprávné středověké „obce scholárů“ byla pevně řízena prefektem, rektorem a provinciálem, obsah i metody výuky byly přesně stanoveny, studenti měli množství povinností, univerzita kladla velký důraz na latinu a další jazyky, měla bohaté mezinárodní styky a rostoucí podporu šlechty i panovníků. Odpovídala tedy duchu doby, která v únavě z náboženských válek v Německu, ve Francii i v Anglii většinou směřovala k absolutistickým monarchiím.
Po potlačení stavovského povstání v roce 1620 jezuité o dva roky později z rozhodnutí českého krále Ferdinanda II. převzali i Karlovu univerzitu. Proti tomu se však postavil pražský arcibiskup Jan Lohel, a ještě rázněji jeho nástupce kardinál Arnošt Vojtěch z Harrachu, jehož stanovisko podpořila i papežská kurie. V následujících letech si pak arcibiskup zřídil vlastní kněžský seminář, z něhož se časem také stala univerzita. Praha tak jednu dobu měla naráz tři vysoká učení.
S tímto stavem se však nesmířil Ferdinand III, který Karolinum odebral jezuitům a obnovil právnické a lékařské studium pod císařským protektorem. Vleklá jednání mezi císařskou a arcibiskupovou stranou urychlila úspěšná obrana Starého a Nového Města proti Švédům roku 1648, na níž se podíleli studenti obou kolejí. Ti pak také společně žádali o sjednocení pražské univerzity. Císař jim vyhověl a roku 1654 prosadil dohodu všech stran o vytvoření jediné Karlo-Ferdinandovy univerzity se čtyřmi fakultami. Arcibiskup byl potvrzen ve funkci kancléře, kterou však v praxi obvykle vykonával rektor.
Praha tak opět získala renomované vysoké učení, na kterém přednášeli věhlasní profesoři. Mezi nimi jezuita Josephus Bergmann; matematik a astronom, Jan Bedřich Breiner; astronom, Alexio Leopold Čabak; astronom a optik, Jakub Jan Václav Dobřenský z Černého Mostu; lékař a přírodovědec, Jan Marcus Marci z Kronlandu; lékař, matematik a fyzik, Roderigo Arriaga; teolog, jezuita Kasparus Knittel; logik a další.
Zdroje:
Dějiny českých zemí, Jaroslav Pánek, Oldřich Tůma a kolektiv, Nakladatelství Karolinum, Praha 2018,
František Čapka, Dějiny Zemí Koruny české v datech, Nakladatelství Libri, Praha 1999
