Článek
Ač slepý, tak si v padesáti letech dal navléct brnění, nechal se posadit na koně a po boku Francouzů vyrazil bojovat 26. srpna 1346 v bitvě u Kresčaku proti Angličanům. Stál na poražené straně a v boji zahynul. Paradoxně o 68 let dříve padl ve stejný den na Moravském poli český král Přemysl Otakar II. Jeho pozdější následník Jan Lucemburský údajně pronesl výrok, „toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal.“ Ať už je to pravda nebo ne, jedno Janovi nelze upřít, obrovskou osobní statečnost, kdy musel vědět, že jde na jistou smrt, přesto se jí nebál. Byl skutečným hrdinou!
Lucemburský hrabě, český král Jan Lucemburský se narodil 10.srpna 1296 v Lucembursku, jako jediný syn lucemburského hraběte a římského císaře Jindřicha VII a jeho manželky Markéty, neteře francouzského krále Filipa IV.
Své dětství prožil v kultivovaném prostředí francouzského dvora v Paříži. V době , kdy byl jeho otec zvolen římským králem, byla mu českou šlechtou a církevními představiteli nabídnuta česká královská koruna a ruka princezny Elišky, sestry Václava III., posledního českého krále z rodu Přemyslovců zavražděného roce 1306 v Olomouci.
Jindřich VII. o tom zpočátku nechtěl ani slyšet, protože považoval české prostředí pro svého mladého syna za příliš divoké. Nakonec však svolil a tak 1. září 1310 uzavřeli čtrnáctiletý Jan s osmnáctiletou Eliškou sňatek. Praha však byla pod kontrolou jeho soka a předchůdce Jindřicha Korutanského a tak jí Jan musel v prosinci nejdříve vojensky dobýt. V únoru příštího roku pak byl ve Svatovítské katedrále korunován českým králem.
Po nečekané smrti svého otce v srpnu 1313 se zpočátku ucházel o post římského krále, brzy toho však nechal, když pochopil, že vzhledem k svému mládí nemá šanci.
Mladý vladař to neměl jednoduché. V zemi dominovala značně sebevědomá česká šlechta, která se nechtěla novému panovníkovi podřídit. Jan vychovávaný v civilizačně a kulturně vyspělejším prostředí francouzského dvora, byl nadaný a vzdělaný, což v jeho době nebylo obvyklé, avšak v drsných českých poměrech si nevěděl rady. Stal se prvním českým panovníkem, jemuž si šlechtici troufli předložit volební kapitulaci, ve které požadovali omezení panovníkovy moci tak, že by se Jan v podstatě stal jejich loutkou. To král logicky odmítl. Spor mezi ním a nobilitou byl velmi prudký, nakonec skončil smírem v Domažlicích v roce 1318 faktickým vítězstvím šlechty.
Přestal si rozumět i se svoji manželkou Eliškou, které nakonec násilím odebral syna Václava (Karla), jehož poslal k vychování na francouzský královský dvůr.
Tyto události přispěly k tomu, že se přestal starat o domácí politiku a preferoval říšské a evropské záležitosti. S vojskem často bojoval v zahraničí, do Čech se vracel hlavně pro peníze, kterých potřeboval dost, a kvůli tomu zastavil i některé královské hrady.
Přesto všechno se nedá říci, že se jednalo o neúspěšného panovníka. Jan Lucemburský byl vynikajícím diplomatem a jak už bylo řečeno odvážným bojovníkem ve válečných konfliktech. Na dvorských slavnostech patřil k vítaným společníkům pro svůj šarm a kavalírství. Za jeho vlády došlo také v roce 1344 k povýšení pražského biskupství na arcibiskupství a české země se tak staly samostatnou církevní provincií. Podařilo se mu to, o co marně usilovali jeho předchůdci kníže Břetislav a král Václav II.
Jeho největším úspěchem však bylo podstatné územní rozšíření Zemí Koruny české. Postupně získal Budyšínsko, Chebsko, Horní Lužici a hlavně v roce 1335 Slezsko, v jehož prospěch se ho vzdal polský král Kazimír III. výměnou za to, že Jan přestane užívat titul polského krále.
Svoje značné diplomatické schopnosti pak Jan předvedl v roce 1346, kdy se v červenci zasloužil o zvolení svého syna Karla římským králem, kterému jako jeden z volitelů dal v pozici českého krále svůj kurfiřtský hlas.
V kontextu všech těchto události se tedy nedá říci, že by Jan Lucemburský byl špatným vladařem. Naopak se zasloužil o posílení moci a vlivu českých zemí v Evropě.
Odkazy:
Dějiny Zemí koruny české, kolektiv autorů, díl. I, nakladatelství Paseka, Praha 1992
Dějiny Zemí koruny české v datech, František Čapka, nakladatelství Libri, Praha 1998
