Článek
A tak lidi, můžete být v klidu. Ministr zahraničí je hvězdou, ví, co dělá a vy můžete klidně spát. Benešovo lakování skutečností narůžovo začalo už poměrně brzy po vzniku samostatného Československa v roce 1918, kdy na mírových dohodách záměrně uváděl nižší počet německé menšiny a tvrdil, že Československo je národním státem československého národa (ve skutečnosti neexistujícího).
Jeho fabulace však pokračovaly i později, jak je uvedeno v článku na webu Dějiny Evropy. Jasně se to ukázalo po konferenci v Locarnu v říjnu 1925, která měla upravit poválečné uspořádaní Evropy. Na ní byly podepsány tzv. locarnské dohody garantující západní (nikoli však východní) hranice Německa a vytvoření demilitarizovaného pásma v Porýní. Přijetí usnadnilo cestu Německa do Společnosti národů v září 1926. Zatímco západní mocnosti (včetně německých představitelů, byť se oficiálně museli vzdát nároků na Alsasko-Lotrinsko) v dohodách viděli své vítězství, země na východních hranicích Německa, zejména pak Polsko, ale také Československo, měly důvod k obavám. Jejich hranice s Německem smluvně zajištěny nebyly a připouštěla se tak možnost jejich změny. Hlavním důvodem bylo, že Velká Británie neměla zájem o střední Evropu a nechtěla se v této oblasti nijak zvlášť angažovat.
„Když se v roce 1925 Německo před spojenci v Locarnu vzdalo územních nároků vůči Francii a Belgii, ministr Beneš a jeho polský kolega zůstali doslova trčet v čekárně. Žádné „východní Locarno“ nebude. Poláci dali najevo, že se stala tragická chyba. Kdežto Beneš se – jak ironicky poznamenali Němci – choval jako vítěz. Musel-li si vybrat mezi nepříjemnou realitou a fikcí, v níž vypadal dobře, bral to druhé,“ přesně popsal ve své eseji na seznamzpravy.cz profesor Igor Lukeš.
To bylo Benešovo neštěstí, že odmítal vnímat realitu a ještě záměrně lhal o výsledcích Locarna obyvatelům Československa. Prý to pro nás jako vždy dobře dopadlo. Bohužel mu v tom nahrávali i českoslovenští politici, kteří Edvardu Benešovi ponechali v zahraniční politice de facto volné pole s tím, že tomu rozumí, koneckonců vybojoval nám republiku, a my mu v tom, co dělá, věříme. To se ovšem v budoucnu ukázalo jako velká chyba. Pozdější druhý československý prezident mínil, že lidem se nemá říkat nepříjemná pravda, protože by je to zbytečně zneklidňovalo. Tato hloupá taktika se však nakonec nevyplatila. Přitom už Benešovi muselo být po Locarnu jasné, že Velká Británie se o Československo příliš nezajímá, a zařídit se podle toho, Nic takového ale neudělal, pořád na otázky ohledně postavení Československa v zahraničí odpovídal, že má plán. Po Mnichovu 1938 k tomu lidé ironicky dodávali, že „Beneš měl plán, vybrat banku, sebrat Hanku a sednout na eroplán.“
Beneš se zkrátka choval jako těžce zadlužený manžel, který neví kudy kam, ale své manželce tvrdí, že je všechno v pořádku, žádný krach nehrozí a on to má pod kontrolou. Vystřízlivění z reality pak ovšem bývají velmi krutá.
Odkazy:
Edvard Beneš politický životopis, Zbyněk Zeman, nakladatelství Mladá fronta, Praha 2000
Československá zahraniční politika 1918 – 1938, Antonín Klimek Eduard Kubů, nakladatelství ISE, Praha 1995
Československo Stát; který zklamal, Mary Heimannová, nakladatelství Petrkov, Havlíčkův Brod 2020
