Článek
Svým statečným a zároveň důstojným chováním si oba synové rakouského následníka trůnu získali v koncentračním táboře Dachau, kam je uvrhli nacisté za odpor proti jejich zrůdnému režimu, úctu svých spoluvězňů včetně komunistů.
Dynastie Hohenbergů byla založena rozhodnutím císaře Františka Josefa I. teprve v roce 1900. Když si v té době vzal arcivévoda a následník trůnu František Ferdinand ď Esté za manželku hraběnku Žofii Chotkovou, jednalo se o tzv. morganatický čili nerovný sňatek a jejich děti byly vyloučeny z nástupnictví po svém otci na rakouský a uherský trůn. Staly se tak členy nové dynastie Hohenbergů.
To samé se týkalo i Žofie, které byl do budoucna odepřen titul rakouské císařovny, měla se stát „pouhou“ manželkou císaře. František Josef I. jí pak jmenoval kněžnou z Hohenbergu s oslovením Její Jasnost. O devět let později ji panovník povýšil na vévodkyni s vylepšeným oslovením Její Výsost.
Arcivévoda František Ferdinand s rodinou, vlevo Max, u matky Ernst
V červnu 1914 pak přišli Ferdinand ď Esté s manželkou Žofii o život rukou srbského fanatického teroristy Gavrila Principa. Majetek zavražděného následnického páru zdědily jejich děti. Nejstarší syn dvanáctiletý Maxmilian se stal majitelem zámku Artstetten v Dolních Rakousích. Všechny tři děti, dále nejstarší třináctiletá Žofie a desetiletý Ernst, pak společně zdědily zámek Konopiště, zámek Chlum u Třeboně a zámek Greifenberg ve Štýrsku.
Později za vlády císaře Karla I. dostali potomci následnického páru v srpnu 1917 udělený erb a prvorozený syn Maxmilian obdržel dědičný vévodský titul s oslovením Výsost. Další členové rodu dostali titul kníže/kněžna s oslovením Jasnost.
Úděl sirotků bývá vždy krutý, jenomže to nejhorší mladé Hohenbergy teprve čekalo. Vláda nově vzniklého Československa jim v roce 1918 uloupila majetek. Oni proto museli opustit zámek Konopiště, kde do té doby žili, a přišli o veškerý majetek v Čechách. Jejich vlastnictví bylo zkonfiskováno na základě problematického výkladu mírové smlouvy, která nástupnickým státům po Rakousku-Uhersku umožňovala vyvlastnění habsburského majetku bez náhrady. Potomci Františka Ferdinanda však nebyli Habsburkové, ale Hohenbergové! V knize Vražda arcivévody od Grega Kinga a Sue Woolmansové je jasně doloženo, že jejich panství v Čechách, Konopiště a Chlum u Třeboně, nespadala pod habsburský rodový majetek. Panství a zámek Konopiště zakoupil František Ferdinand jako soukromá osoba a Chlum byl dědictvím po italském rodu d´ Esté spřízněného s arcivévodou.
Navíc se československý stát zachoval k arcivévodovým potomkům mimořádně krutě. Při odchodu z konopišťského zámku se museli podrobit ponižující osobní prohlídce, jestli si sebou nevzali nějaké cennosti, a dokonce si nesměli vzít ani fotografie rodičů. To byla zbytečně krutá šikana dětí, které se ničím na Češích neprovinily.
Maxmilián a Ernst přesídlili do Rakouska. Zůstali monarchisty a zastánci návratu habsburské vlády. Jak uvádí Frank Millard v knize Královské rody proti Hitlerovi, oba bratři patřili k členům Reichsbund der Osterreicher (Rakouský říšský svaz) a Max byla také prezidentem monarchistické organizace Železný kruh. Ostře protestovali proti anšlusu Rakouska v březnu 1938. Nijak neskrývali své razantní protinacistické postoje, takže brzy skončili v koncentračním táboře Dachau, kde zažili opravdové peklo na zemi a byli vystaveni brutálnímu násilí. Dozorci ve snaze, co nejvíce je ponížit, jim přidělovali ty nejhorší práce včetně čištění latrín jídelními lžícemi od časného rána až do noci. Stráže SS je týraly se zvrhlým potěšením a oslovovaly posměšně „císařská veličenstva“.
Hans Gamper, spoluvězeň z Dachau, vzpomínal, jak oba bratři snášeli břímě svého zajetí mužně, hrdě a bez protestů. Právě kvůli jejich mravní síle a charakteru o nich měli všichni v táboře vysoké mínění. Každý včetně komunistů by za ně dal ruku do ohně. Jeden komunistický vězeň o nich poznamenal, že „Ti dva vyzařovali jakousi nevídanou autoritu, kterou dokonce akceptovali i ti, kteří byli jiného smýšlení.“ I ti nejhorší strážní pak museli uznat, že Hohenbergové snášeli všechno to hrozné pokoření s obdivuhodným vyrovnaným klidem.
Bratři tyto útrapy nakonec přečkali a dožili se konce války. Nicméně pobyt v lágrech přispěl k tomu, že předčasně odešli na věčnost. Max v nedožitých šedesáti letech, Ernst dokonce neoslavil ani padesáté narozeniny. Požehnaného věku se naopak dožila jejich sestra Žofie, která zesnula v říjnu 1990 v devětaosmdesáti letech.
Zdroje:
Vražda arcivévody, Greg King a Sue Woolmansová, nakladatelství Bourdon, Praha 2017
Královské rody proti Hitlerovi, Frank Millard, Vydavatelství Víkend, Líbeznice 2014,
