Článek
Mezi 28. říjnem a 14. listopadem 1918 před 107 lety se pak rozhodovalo, jak bude tento nový stát vypadat, jestli zůstane monarchií v čele s českým králem nebo se stane republikou. Bohužel, zvolena byla druhá možnost.
Československu předcházela tisíciletá česká státnost a existence historických zemí Čech, Moravy a Slezska. Ty se později přirozeným vývojem, spojením osobou panovníka, staly součástí Habsburské monarchie, která se později změnila v Rakousko-Uhersko. Na něj se naneslo hodně špatností, v mnoha případech však nezaslouženě. Jeho rakouská část totiž nebyla žádným žalářem národů, jak se dříve tradovalo, ale v prosinci 1867, po vzniku dualismu s Uhrami, se stala de facto svobodnou demokratickou zemí a zajišťovala svým občanům základní lidská práva, jako svobodu projevu, tiskovou, shromažďovací, spolčovací, tiskovou, nedotknutelnost obydlí, dodržování listovního tajemství a další.
Češi nebyli národnostně utiskováni, měli své základní a střední školy, dále dvě vysoké technické školy v Praze a v Brně a Karlo-Ferdinandovu univerzitu v Praze s vyučovacím českým jazykem. Vycházela česká periodika, hrála česká divadla, existoval Sokol a mnoho dalších českých sportovních, kulturních a dalších spolků a institucí.
Habsburská monarchie zásluhou liberálních ekonomických zákonů umožnila svým zemím včetně Království českého a Markrabství moravského slibný hospodářský vzestup. České země tehdy na svém území soustředily asi 60% průmyslu mocnářství a v rámci mocnářství patřily k ekonomicky nejvyspělejším.
Toto celkem dobře fungující státoprávní uspořádání v podobě konstituční monarchie nahradilo Československo. To se stalo uměle vzniklým státem, když se spojily České království, Moravské markrabství, části Těšínského a Opavského knížectví s tzv. horní zemí, z níž se zrodilo Slovensko. To bylo po více než tisíc let součástí Uher a historik profesor Josef Pekař nesouhlasil s jeho splynutím s českými zeměmi, protože by tím byla porušena historická práva Uherského království.
Slovensko se připojilo k českým zemím 30. října 1918 tzv. Martinskou deklarací schválenou náhodně přítomnými zástupci slovenských politických stran, kteří však nereprezentovali většinu Slováků. Nejvíce přítomných na jednání v Martině pocházelo z tohoto města či jeho okolí. Mezi nimi navíc převažovali protestanté, přičemž většinu slovenského obyvatelstva tvořili katolíci.
Nová státní moc se na Slovensku neprosazovala vůbec lehce. Když se ministr pro správu Slovenska Vavro Šrobár rozhodl začátkem roku 1919 přeložit svůj úřad ze Žiliny do Bratislavy, tak jej bratislavský velitel čs. vojenské posádky varoval, ať to nedělá a zůstane kde je, protože jemu a jeho lidem není schopen zajistit bezpečnost.
Důležitým faktem bylo, že Slováci neměli možnost se vyjádřit, jestli se chtějí odtrhnout od Uher a připojit k českým zemím. Žádné referendum se nekonalo. Později jeden maďarský novinář dělal rozhovor s prezidentem Masarykem a logicky se ho také zeptal. „Dobře, jestliže tvrdíte, že vás mají Slováci tak rádi, proč jim tedy neumožníte, aby o sobě mohli rozhodnout v lidovém hlasování?“ Na to Masaryk odpověděl docela urážlivě, že Slováci nejsou ještě natolik národně uvědomělí, aby mohli absolvovat plebiscit.
Masaryk s Benešem také lhali představitelům dohodových mocností, že Československo bude národním státem a zatajovali před nimi pro ně nepříjemnou skutečnost. Češi a Slováci tvořili necelé dvě třetiny obyvatel, zbytek pak připadl na národnostní menšiny, Němce, kterých byly tři miliony, Maďary. Poláky a Rusíny. Takže se de facto jednalo o pokračování mnohonárodnostního Rakouska-Uherska v poněkud komornějším provedení.
A to bylo hlavní příčinou toho, že velká část obyvatel nepřijala Československo za svojí vlast. To se netýkalo jenom zmíněných Němců, Maďarů a Poláků, ale také velké části Slováků, kterým vadilo, že nemají slíbenou autonomii s vlastní státní správou, parlamentem a soudnictvím. Katolický kněz a předseda nejsilnější slovenské politické strany Hlinkovy slovenské lidové strany (HSLS) Andrej Hlinka si ve dvacátých letech minulého století také stěžoval, že ačkoliv katolíci na Slovensku tvoří většinu obyvatelstva, na úřadech mají většinu protestanti.
Československo se za dobu své existence dvakrát rozpadlo, nejdříve v roce 1939 a potom zřejmě už definitivně v roce 1992. Myslím si však, že návrat k osvědčené české státnosti byl správný.
Odkazy:
Budování státu I – IV, Ferdinand Peroutka, nakladatelství Lidové noviny, Praha 1991
Kdy nám bylo nejlépe, Vlastislav Lacina – Jan Hájek, nakladatelství Libri, Praha 2002
Československo: Stát, který zklamal, Mary Heiman, nakladatelství Petrkov, Havlíčkův Brod 2020
České země v 19. století, Milan Hlavačka a kol., vydal Historický ústav AV ČR, Praha 2014
