Článek
V druhé polovině 19. století, kdy se habsburská říše změnila v konstituční monarchii, se začalo volit i do zákonodárných sborů, nejdříve do zemských sněmů a od roku 1873 byla zavedena i přímá volba do parlamentu rakouské části monarchie - Říšské rady.
Volební právo však bylo omezeno na plátce daní. Ti, co daně neplatili, volit nesměli. Podle výšky zaplacených daní byli voliči rozděleni do tří a později pro volby do Říšské rady do čtyř volebních kurií, velkostatkářské, obchodně-živnostenské, městské a venkovské. V té nejvýznamnější velkostatkářské mohli volit majitelé tzv. deskových statků, tedy těch zapsaných v zemských deskách, kteří ročně platily minimálně 250 zlatých na přímých daních. V této kurii jako jediné také mohly volit i ženy, které jinak až do roku 1919 volební právo neměly. Nikoliv však přímo, pouze prostřednictvím mužů tzv. zplnomocněnců. Tato kurie měla největší podíl na zákonodárné moci, protože ke zvolení poslance stačilo méně hlasů než v ostatních kuriích. Tenkrát se totiž vyznávala filozofie, že čím je člověk bohatší, tím je i zodpovědnější a proto má nárok na takové výhody. Nutno také dodat, že majitelé deskových statků už nebyli v té době pouze šlechtici, ale mohl si je koupit každý, kdo na ně měl peníze. Žádné stavovské omezení v tomto ohledu neexistovalo.
Volit mohli jen muži starší 24 let (hranice tehdejší plnoletosti), kteří měli zároveň volební právo do obce, v níž museli bydlet nejméně rok a platili minimální přímé daně. Ty činily zpočátku 10 zlatých ročně, postupně byla tato suma snížena až na 4 zlaté.
Bez ohledu na to, zda platili daně nebo ne, měli volební právo členové takzvané inteligence, kteří byli označováni také jako honorace. Jednalo se především o absolventy vysokých a v některých případech i středních škol. Mezi nimi byli zastoupeni státní a zemští úředníci, vysokoškolští a středoškolští profesoři, učitelé, lékaři, právníci a také duchovní všech státem povolených náboženských vyznání včetně židovských rabínů. Volit naopak nemohli lidé odsouzení za úmyslný trestný čin.
K větší změně pak došlo za vlády premiéra Kazimíra Badeniho, kdy po volební reformě v roce 1896 přibyla k dosavadním čtyřem volebním kuriím pátá všeobecná, ve které se volilo na základě rovného a všeobecného hlasovacího práva. Volit v ní mohli všichni voliči včetně těch, kteří už měli hlasovací právo v některé ze stávajících čtyřech kurií, takže ti měli de facto dva hlasy. Poprvé a naposledy se tak volilo do Říšské rady v roce 1897. O deset let později v roce 1907 už se do dolní komory předlitavského parlamentu volilo podle všeobecného a rovného hlasovacího práva pro všechny muže starší 24 let. Takže už za monarchie dospěly české země k demokratickým volbám, jak je známe ze současnosti.
Zdroje
Slovník českých dějin, Libor Vykoupil, nakladatelství Georgetown, Brno 1994
České země v 19. století I., Milan Hlavačka a kolektiv, vydal Historický ústav AV ČR, Praha 2016
Velké dějiny Zemí koruny české XII., kolektiv autorů, nakladatelství Paseka, Praha, Litomyšl 2012
