Článek
Ve vynikajícím televizním seriálu F. L. Věk se baví otec hlavního hrdiny bohatý kupec v Dobrušce s jedním zákazníkem o císaři Josefu II. Zatímco nakupující sedlák ho chválí, obchodník mu oponuje: „Za co jej máme chválit, za to, že ruší kláštery, že povolil helvítskou víru.“ Už ve své době byl tento panovník vnímán protikladně. Dokonce i jeho toleranční patent, kterým povolil některá nekatolická náboženství, nebyl přijat velkou části obyvatelstva českých zemí, jež bylo v té době většinou upřímně katolické, s nadšením, ale spíše skepticky ve stylu, co nám to ten císař vyvádí.
Josef II. se narodil 13. března 1741 jako syn Františka Štěpána Lotrinského a Marie Terezie. V roce 1764 byl korunovaný římským císařem a o rok později, po smrti svého otce, ho císařovna Marie Terezie jmenovala spoluvladařem. Josef II. byl ovlivněn francouzskými osvícenci a chtěl se pustit do razantních reforem, které však nemohl uskutečnit kvůli důraznému odporu své matky. To se tykalo i náboženské tolerance nekatolíků, se kterou Marie Terezie zásadně nesouhlasila. Nakonec od ní dosáhl jistého ústupku, když v listopadu 1777 císařovna vydala důvěrný pokyn, aby nekatolíci nebyli nuceni k účasti na katolických obřadech a aby byly tolerovány jejich neveřejné bohoslužby.
Císař Josef II.
Své reformní úsilí tak mohl Josef II. plně rozvinout až po její smrti na konci roku 1780, kdy se ujal svrchované vlády nad svými zeměmi. Patří mu však jedno smutné prvenství. Českým králem byl pouze titulárně, nikdy se jim nenechal korunovat. Vedla jej k tomu zřejmě skutečnost, že se považoval za „osvíceného“ vladaře a korunovační obřad bral jako zbytečný, zastaralý a bezvýznamný ceremoniál.
Některé jeho reformy měly pozitivní dopad, jiné byly diskutabilní. K těm prvním určitě patří toleranční patent, který sice neznamenal plnou náboženskou svobodu, přesto proti minulosti přinesl velký posun. Tři nekatolická náboženství, luterské, kalvínské a pravoslavné, mohla veřejně působit, i když s jistými omezeními. Jejich bohoslužby byly pouze soukromé, jejich školy a modlitebny mohly být zřizovány pouze v místech, kde žilo minimálně sto rodin příslušného nekatolického vyznání. Modlitebny nesměly mít vchod z hlavní ulice a musely být bez věží a zvonů. Nicméně občansky byli nekatolíci zrovnoprávněni s katolíky, mohli vlastnit nemovitý majetek, nabývat měšťanského a mistrovského práva i akademické hodnosti a mohli být též přijímáni do státních služeb.
Kladně lze hodnotit i jeho další patent, kterým omezil tuhé poddanství. Poddaní mohli nyní svobodně opouštět panství a hledat si zaměstnání podle libosti, nemuseli žádat vrchnost o souhlas se svatbou a posíláním dětí na studia a řemesla, nemuseli již povinně odebírat pivo z panských pivovarů a kořalku z panských palíren ani mlít obilí ve vrchnostenských mlýnech. Za povinnosti jim zůstaly pouze robota, dávky v naturáliích a peněžní platby.
Na sklonku své vlády pak Josef II. vydal berní a urbariální patent, kterým se většině poddaných rušila povinnost robotovat, jež měla být nahrazena peněžní dávkou. Toto opatření však bylo kvůli odporu šlechty po Josefově smrti zrušeno.
Jeho slabinou bylo, že o svých rozhodnutích se s nikým neradil a svá nařízení vydával často neuváženě. Problematické bylo například jeho rušení klášterů, přestože některé z nich pomáhaly chudým a sirotkům. Rovněž jeho zasahování do čistě církevních záležitostí veřejnost nepřijímala s pochopením, To se týkalo například zákazu vystavovaní betlémů v kostelích nebo i verdiktu, kolik svící má být na oltářích. Nelze se tedy divit tomu, že jeho současník pruský král Bedřich Veliký jej posměšně nazýval, „můj bratranec sakristián (kostelník).“
Mnoho jeho reforem se také v praxi neosvědčilo a některé byly odvolány ještě za Josefova života. To se týkalo třeba zákazu pohřbívání v rakvích, které mělo být nahrazeno ukládáním nebožtíků v plátěných pytlích do hrobů vysypaných vápnem, aby se šetřily stromy a lesy.
Diskutabilní byla i jeho změna trestního práva. Na jednu stranu zakázal mučení při výsleších obviněných a zrušil trest smrti, na druhou stranu však zavedl tělesné tresty včetně bití holí a přikování odsouzených.
Josefu II. bývá vytýkána také germanizace, což však není úplně přesné. Jemu nevadilo používání češtiny a jiných jazyků, z pragmatických důvodů, například ve veřejné správě a armádě, však preferoval němčinu.
Tento nekorunovaný český král zemřel předčasně zřejmě kvůli enormnímu pracovnímu nasazení 20. února 1790 v 49 letech a pochován byl v kapucínské hrobce ve Vídni.
V každém případě byl rozporuplnou osobností. Lidumil, sebestředný narcis, idealista a despota, to vše charakterizuje Josefa II. Nelze mu však upřít, že svými opatřeními ve prospěch poddaných zabránil krvavému řešení ve stylu francouzské revoluce s desítkami tisíc mrtvých mezi nimi i jeho sestrou francouzskou královnou Marii Antoinettou popravenou na gilotině.
Na webu plus.rozhlas.cz je položena otázka, zda byl opravdu tím dobrým císařem, jak ho po jisté období vnímal i český venkov? Historik Jiří Rak k tomu trefně poznamenal: : „Na to lze odpovědět otázkou, co je to dobrý císař?“
Odkazy:
Dějiny českých zemí, Jaroslav Pánek, Oldřich Tůma a kolektiv, Nakladatelství Karolinum, Praha 2018
Dějiny Zemí Koruny české v datech, František Čapka, Nakladatelství Libri, Praha 1999
