Článek
Římský císař, český a uherský král Leopold II. se narodil 5. května 1747 ve Vídni jako syn Františka Štěpána Lotrinského a Marie Terezie.
Jak je uvedeno na webu zivotopis.panovnici.cz, měl důkladnou výchovu i vzdělání v osvícenském duchu. Byl melancholikem po svém otci a často se stýkal s neurozenými lidmi. Vzhledem k tomu, že byl druhorozeným synem, tak se zpočátku nepočítalo s tím, že by stanul v čele habsburské monarchie. Osud však nakonec rozhodl jinak.
Císař Leopold II.
Po smrti svého otce v roce 1765 se osmnáctiletý Leopold II. stal toskánským velkovévodou a následujícího čtvrt století úspěšně vládl ve Florencii. V Toskánsku prokázal své reformní schopnosti zavedením moderní správy, zrušením trestu smrti a podporou hospodářského rozvoje. Zdejší jeho vláda je považována za vzor promyšleného osvícenského absolutismu a získala mu pověst schopného a pragmatického vladaře.
Dne 20. února 1790 zemřel ve věku 49 let bez potomků císař Josef II. a jeho nástupcem se tak stal Leopold II., který si počínal zdrženlivěji než jeho starší bratr. Klíčové reformy svého předchůdce jako toleranční patent a konec nevolnictví sice ponechal, nicméně si uvědomoval, že musí dobře vycházet se šlechtou, které krátce po svém nástupu na trůn vyšel vstříc zrušením berního a urbariálního patentu, jenž původně ukončil robotní povinnosti poddaných včetně naturálních dávek a nahrazoval je peněžními platbami.
V červenci 1790 pak učinil vstřícný krok vůči katolické církvi, když nechal uzavřít generální semináře a výchovu kněží vrátil do kompetence diecézních biskupů. Obnovil také některé kláštery a rovněž znovu povolil pořádání oblíbených procesí a poutí, což bylo lidmi radostně přijato.
V srpnu 1791 nechal na žádost českých stavů převézt české korunovační klenoty z císařské pokladnice ve Vídni do Prahy, kde byly uloženy v klenotnicí nad svatováclavskou kaplí.
O několik dnů později 6. září korunoval pražský arcibiskup hrabě Antonín Petr Příchovský ve svatovítské katedrále Leopolda II. českým králem. Tuto velkolepou událost doprovázenou okázalými slavnostmi pro všechny vrstvy obyvatel skvěle ztvárnil ve svém díle F. L. Věk spisovatel Alois Jirásek. Podle něho byl natočený i stejnojmenný oblíbený televizní seriál, kde tohoto panovníka hrál Jiří Adamíra. V srpnu a září se pak na počest Leopoldovy královské korunovace konala v pražském Klementinu první průmyslová výstava na evropské pevnině.
V zahraniční politice si Leopold II. podle webu mincmistr.cz vedl také uvážlivě. Jedním z jeho prvních kroků bylo ukončení války s Osmanskou říší Svišťovským mírem podepsaným 4. srpna 1791, který sice přinesl jen nepatrné územní zisky v Chorvatsku, nicméně umožnil mu soustředit se na vnitřní konsolidaci říše. Ve vztahu k revoluční Francii zaujal Leopold II. zpočátku zdrženlivý nicméně ostražitý postoj. Jako bratr francouzské královny Marie Antoinetty byl pod tlakem emigrantů požadujících vojenskou intervenci, na druhé straně si uvědomoval nebezpečné důsledky případné evropské války. V srpnu 1791 podepsal s pruským králem Fridrichem Vilémem II. Pilnickou deklaraci, která varovala před násilím vůči francouzské královské rodině. Vyhlášení války Francií v dubnu 1792 a popravy respektive justiční vraždy svojí sestry francouzské panovnice o rok později se však již nedožil.
Osobnost Leopolda II. byla složitá a fascinující. Současníci jej popisovali jako vysoce inteligentního, avšak chladného a vypočítavého politika. Na rozdíl od idealistického Josefa II. byl pragmatik, který dokázal využívat diplomacii a kompromisy. Měl široké zájmy od přírodních věd přes techniku po hudbu, podporoval umění a vědy. Jeho korespondence s významnými mysliteli doby svědčí o hlubokém vzdělání a osvícenském myšlení. Pozoruhodné také je, že složil 30 oper a spolu se svým dědem Karlem VI. byl považován za nejnadanějšího hudebníka habsburské dynastie.
Leopold II. zemřel náhle 1 března 1792 ve věku pouhých 44 let, pravděpodobně na srdeční selhání nebo mozkovou mrtvici. Pochován byl v tradičním habsburském pohřebním místě, kapucínské hrobce ve Vídni.
Leopoldovou ženou se v roce 1765 stala dcera španělského krále Marie Ludovika, se kterou měl šestnáct dětí: Marii Terezii, Marii Annu, Marii Klementinu, Marii Amálii, Františka ll., Ferdinanda, Karla, Alexandra Leopolda, Albrechta, Maxmiliána, Josefa Antona, Antona Viktora, Jana, Reinera Josefa, Ludvíka a Rudolfa.
Jeho nástupcem se stal nejstarší syn František, který jako římský císař František II. a od roku 1804 jako první rakouský císař František I. vládl až do roku 1835.
Odkazy:
Dějiny Zemí Koruny české v datech, František Čapka, Nakladatelství Libri, Praha 1999
