Článek
Historik profesor Jaroslav Pánek v knize Dějiny českých zemí připomíná, že o ovládnutí střední Evropy, tedy českých zemí, Uher a Rakouska usilovaly už dříve panovnické rody Přemyslovců a Lucemburků a velké ambice měl v tomto směru i uherský král Matyáš Korvín, ale nikomu z nich se to nepovedlo. Všechny tyto úmysly skončily nezdarem. Teprve Habsburkům se to až na několikátý pokus podařilo, když Ferdinand I, spojil pod svoji vládu české země, Rakousko a Uhry.
Ferdinandova cesta na český královský trůn však nebyla přímočará. Čeští stavové se roku 1497 usnesli, že v případě smrti panovníka bez dědiců si budou moci svobodně zvolit nového vládce. Tato situace nastala 29. srpna 1526, kdy v bitvě u Moháče padl v boji proti Osmanům český a uherský král Ludvík Jagelonský. K důležité události však došlo už jedenáct let předtím. V roce 1515 byly mezi Habsburky a Jagelonci uzavřeny smlouvy o vzájemném následnictví spojené s dohodou o sňatcích mezi potomky Vladislava Jagellonského a císaře Maxmiliána I. Ludvík Jagelonský si vzal za ženu Marii Habsburskou a jeho sestra Anna se provdala za Mariina bratra Ferdinanda. Bylo domluveno, že kdyby některý z těchto dvou panovníků zemřel bezdětný, ten druhý po něm zdědí jeho země.
Právě s odvoláním na tyto úmluvy se Ferdinand I. ucházel o post českého krále. Stavové však jeho nárok neuznali a tak se mladý Habsburk musel podrobit královské volbě. Nebyl však jediný, kdo usiloval o svatováclavskou korunu. Uchazečů bylo víc, jen z domácího prostředí pocházeli čtyři kandidáti. Patřil k nim kníže Karel Minsterberský, vnuk krále Jiřího z Poděbrad, který v době smrti Ludvíka Jagellonského zastával funkci nejvyššího hofmistra Království českého. Dále to byli, přední z českých pánů a nejvyšší purkrabí Království českého Lev z Rožmitálu, kníže Fridrich II. Lehnický, příslušník vedlejší větvě někdejšího polského královského rodu Piastovců a přední šlechtic Vojtěch z Pernštejna vlastnící rozsáhlá panství v Čechách a na Moravě. Z evropských vladařů aspirovali na český královský trůn bavorští vévodové Vilém a Ludvík a polský král Zikmund I. Starý.
Nad těmi všemi ale nakonec zvítězil Ferdinand I. Historik Pánek uvedl, že se mu to povedlo díky jeho výjimečné inteligenci a mimořádným organizačním schopnostem, díky kterým se rychle zorientoval v českém prostředí a pochopil, jak na Stavy zapůsobit. Domácí šlechta hlavně věřila tomu, že Ferdinand za ně zaplatí dluhy, které po sobě zanechali Jagelonci. Ve střední Evropě také panoval strach z osmanské rozpínavosti, kdy Turci ohrožovali samotnou rakouskou metropoli Vídeň. Ferdinandův starší bratr císař římský a španělský král Karel V. patřil k nejmocnějším evropským panovníkům a Stavové doufali, že toto příbuzenství bude pevnou zárukou silné vojenské moci proti islamistické expanzi.
Královské volbě však předcházela roztržka uvnitř Zemí Koruny české. Moravští a slezští stavové se urazili, že nebyli pozváni ke společnému jednání o novém panovníkovi a tak spolu se zástupci Horní a Dolní Lužice uznali dědické nároky Ferdinanda na český trůn automaticky bez volby.
Českým králem tak byl v únoru 1527 korunován arcivévoda rakouský Ferdinand I. Habsburský, který v listopadu téhož roku získal i svatoštěpánskou korunu uherskou. Středoevropské země se tak na příštích téměř 400 let dostaly pod vládu Habsburků.
Odkazy:
Dějiny českých zemí, kolektiv autorů, nakladatelství Karolinum, Praha 2018
