Článek
Byla to přímá vzorová spolupráce mezi Čechami a Moravou. Císař římský Karel IV. udělil 26. prosince 1349 z pozice českého krále Moravu v léno Janu Jindřichovi, který se tak stal markrabětem moravským se všemi panovnickými právy včetně práva horního, tedy možnosti těžby zlata a stříbra a ražení vlastních mincí. Díky výborné spolupráci obou bratrů nastaly pro Země Koruny české skvělé časy.
Jan Jindřich se narodil 12. února 1322 v královském věnném městě Mělníku jako druhorozený syn českého krále Jana Lucemburského a české královny Elišky Přemyslovny. Až do roku 1361, kdy se Karlu IV. narodil syn Václav, byl rovněž následníkem českého královského trůnu.
Busta Jana Jindřicha v pražské svatovítské katedrále
Zpočátku se s ním pro vládu na Moravě nepočítalo a v roce 1335 se stal vévodou tyrolským, když si za manželku vzal Markétu Tyrolskou řečenou pyskatou. Ta jej ovšem později obvinila z impotence a rozvedla se s ním. Jan Jindřich tak byl nucen roku 1341 opustit Tyroly. O tom, že toto nařčení bylo pouhou lživou záminkou, svědčí fakt, že s druhou ženou Markétou Opavskou měl Jan Jindřich šest dětí.
Po několika marných pokusech Karla IV. získat pro svého mladšího sourozence zpátky tyrolské vévodství, pověřil český král svého bratra vládou na Moravě. Stanovil si ale podmínku , že se potomci Jana Jindřicha nebudou domáhat českého trůnu, pokud budou živi synové Karla IV. Jak je uvedeno na webu historickaslechta.cz, bylo ostatně přáním jejich otce Jana Lucemburského, aby se jeho mladší syn stal moravským markrabětem.
Se svým bratrem měl markrabě Jan Jindřich společnou jednu záležitost. Oba měli čtyři manželky, z nichž ta čtvrtá je přežila. Po smrti Markéty Opavské v roce 1363 se Jan Jindřich oženil ještě dvakrát, V února 1364 s Markétou Habsburskou, dcerou rakouského vévody Albrechta II., s níž neměl žádné potomky a která zemřela v roce 1366. Jeho poslední ženou se stala Alžběta Oettingenská a rovněž toto manželství zůstalo bezdětné.
Všichni jeho legitimní potomci tak pocházeli z druhého manželství, kromě toho se stal otcem nemanželského syna Jana, pozdějšího litomyšlského biskupa a aquilejského patriarchy.
Jan Jindřich vlastnil palác v Praze na Starém Městě v současné Husově třídě, který obýval při svých pobytech v metropoli nad Vltavou. Za své sídelní město si však vybral Brno, kde na hradě Špilberk vybudoval moravský markraběcí dvůr. Po hradem pak nechal pěstovat vinnou révu a významně tak přispěl k rozvoji moravského vinařství.
V Brně také založil augustiniánský klášter s kostelem svatého Tomáše, který se měl stát místem posledního odpočinku všech příslušníků moravské rodové větve Lucemburků. Jak je uvedeno na webu encyklopedie.brna.cz, podle písemných pramenů byl v kostele svatého Tomáše skutečně pohřben i se svými manželkami Markétou Opavskou a Markétou Rakouskou. Archeologický výzkum v presbytáři kostela však z markraběcích pohřbů odkryl pouze hrobku Joštovu. Nedlouho před svou smrtí založil 13. srpna 1375 Jan Jindřich se svou manželkou Alžbětou Oettingenskou a svými syny kartuziánský klášter v Králově Poli.
Jan Jindřich zemřel 12. listopadu téhož roku a dědicem ustanovil svého nejstaršího syna Jošta, který se stal jeho nástupcem. Majetek ale rozdělil i mezi další dva syny, Prokopa a Jana Soběslava. Jeho potomci však brzy po jeho smrti rozpoutali vleklé spory o dědictví, při kterých řinčely též zbraně.
Odkazy
Dějiny Zemí Koruny české v datech, František Čapka, Nakladatelství Libri, Praha 1999
