Článek
Je to pořád u některých jedinců přetrvávající blud. Prý v monarchiích vládne vyvolená šlechta a obyčejní lidé jsou občany druhé kategorie. To už však dávno neplatí a dokonce i za tolikrát a často neprávem kritizovaného Rakouska to nebyla pravda. Už za císaře Františka Josefa I. nastala občanská rovnost a habsburská monarchie se změnila v monarchii konstituční.
Postupný vývoj k občanské společnosti nastal už za císaře Josefa II., který v roce 1781 zrušil poddanství. Lidé se mohli svobodně stěhovat, odcházet nastudovat nebo uzavírat sňatky bez souhlasu vrchnosti.
Dalším důležitým milníkem byl Všeobecný zákoník občanský, který vyhlásil rakouský císař František I. 1. června 1811 s platností do 1. ledna následujícího roku. Jednalo se o moderní právní normu, která zajišťovala rovnost stran v občanských sporech. O její výborné kvalitě svědčí i fakt, že platila v českých zemích až do padesátých let minulého století a některé její části platí v Rakousku dosud.
Šlechtické výsady skončily v roce 1848, kdy byly zrušeny robotní povinnosti a zároveň feudální správa včetně vrchnostenských soudů. Poddanství definitivně zaniklo a od té doby si byli lidé ve svých právech rovni.
Rovnost rakouských občanů pak potvrdila tzv. prosincová ústava z roku 1867, což byl soubor zákonů upravující poměry v rakouské části Rakouska-Uherska. Zákon 142/1867 ř. z. zajistil všem obyvatelům Předlitavska základní lidská práva. Lidé si byli rovni před zákonem, mohli bez omezení nabývat majetek, zajištěna byla ochrana soukromého vlastnictví. Zákon dále zaručoval svobodu projevu, shromažďovací, spolčovací, právo petiční, listovní tajemství, neporušitelnost obydlí a právo na spravedlivý soud.
V článku 7 pak je jasně uvedeno: Všeliký svazek poddanství a člověčenství navždy jest zrušen. Všeliká povinnost nebo vybývání, z důvodů rozděleného práva vlastnického na nějakém statku nemovitém záležející, může se vykoupiti, aniž jest dovoleno, příště statků nemovitých podobnými povinnostmi nevykupitedlnými zavazovati.
Šlechtické tituly v té době už byly pouze formální, nezajišťovaly výhody před ostatními občany. To, že byl někdo hrabě nebo kníže mu nezaručovalo, že v případě nezodpovědného chování nemůže zkrachovat. Naopak schopní a pracovití lidé se dokázali vyšvihnout na společenský vrchol. Příkladem může být třeba významný český elektrotechnik a hlavní akcionář ČKD Emil Kolben.
Od druhé poloviny 19. století také bylo obvyklé, že rakouský císař František Josef I jmenoval do šlechtického stavu za obecné zásluhy lidi, kteří něco dokázali. To se týkalo například rodiny Bartoňů, úspěšných podnikatelů v textilnictví na Náchodsku. „V roce 1912 byl otec Josef Bartoň povýšen do rytířského stavu a přijal šlechtický predikát „z Dobenína“, kterým se podepisovali i jeho synové a později vnuk Václav. Diplom je datován 17. června 1912, podepsán císař František Josef I.,“píše se na webu Nového Města nad Metují.
Taková jmenování se dají ze současného hlediska přirovnat k udělení vyznamenání zasloužilých osobností. Žádnou nadřazenost před ostatními občany šlechtictví neznamenalo.
Odkazy:
Dějiny Zemí Koruny české v datech, František Čapka, nakladatelství Libri, Praha 1999
České země v 19. století I a II, Milan Hlavačka a kolektiv, vydal Historický ústav AV ČR, Praha 2016
