Článek
O této méně známé události finských dějin píše v knize České průšvihy 1945-1948 publicista Jan Urban. „Krátce po volbách v roce 1948 ve Finsku se nejviditelnější otevřeně prosovětská představitelka Herta Kuusinenová dopustila zásadní chyby. V novinovém rozhovoru prohlásila, že ‚Finsko je na československé cestě‘. Prezident a vláda reagovali okamžitě. Armáda obsadila a odzbrojila policejní jednotky kontrolované komunisty. Odhalila řadu ilegálních skladů zbraní. Úřady při prohlídkách zabavily a okamžitě zveřejnily tajné stranické dokumenty, včetně vyjádření soudružky Kuusinenové o potřebě připojit Finsko k Sovětskému svazu.
Ještě větší dopad na veřejnost mělo zveřejnění dokumentů se seznamy politických odpůrců komunistů, kteří měli být po převratu odstraněni. Prezident Paasikivi, který byl po celou dobu vojenské operace mezi veliteli, prohlásil: ‚I Sověti pochopí, že vůle k obraně nezávislosti se nijak nevylučuje s naší politikou zachování míru. Já nejsem Beneš.‘“
Finsko to to nemělo jednoduché. Po roce 1945 mu byla vnucena politika tzv. finlandizace, což znamenalo, že domácí záležitosti si může spravovat podle svého, ale jeho zahraniční politika nesměla být v rozporu se zájmy Sovětského svazu. Finský prezident Paasikivi byl proto v roce 1948 v těžké situaci. Sovětský vůdce Stalin byl nevypočitatelný a zemi hrozila invaze mocného východního souseda. Přesto však projevil rozhodnost a pokus o komunistický převrat rázně potlačil. Spoléhal se na to, že Sověti to budou považovat za vnitřní finskou záležitost, nezakročí, a tento odhad mu naštěstí vyšel.
V podobné situaci se ve stejném roce 1948 ocitl československý prezident Edvard Beneš. Také on čelil komunistické agresivitě, jenomže na rozdíl od svého finského protějšku Paasikiviho se zachoval jako slaboch. Správně to řekl historik Petr Blažek v rozhovoru pro iDNES.cz, že Benešova role v únoru 1948 byla ostudná.
Edvard Beneš
Edvard Beneš byl podle všeho politikem pro dobré počasí, nikoliv pro plískanice. V osudových chvílích své země v roce 1938 a o deset později opakovaně tragicky selhal. On měl dát najevo odhodlání postavit se rázně proti zlu a ne před ním kapitulovat. V únoru osmačtyřicátého roku měl vyhlásit výjimečný stav, jmenovat úřednickou vládu a spolu s ní nastolit pořádek, nasadit armádu, odzbrojit komunisty kontrolovanou policii SNB a postavit KSČ mimo zákon. Nic z toho však neudělal. Komunistům ustoupil bez boje a přijal vše, co po něm chtěli.
Někdo možná namítne, že v takovém případě by u nás už tenkrát hrozila sovětská invaze. Těžko říci. To je totiž sporné. Jugoslávský prezident Tito se také dokázal otevřeně postavit Stalinovi, a dokonce nechal pozatýkat jeho jugoslávské stoupence. Byla z toho roztržka mezi Moskvou a Bělehradem, ale vpád sovětské armády do Jugoslávie se přesto jaksi nekonal.
Beneš se však choval v každé kritické situaci jako programový zbabělec, který se nedokáže bránit zlu a vždy ustoupí, když mu někdo někde zahrozí. Velké neštěstí potkalo český národ, že tento člověk se stal jeho prezidentem. Byly z toho akorát bída, slzy a utrpení.
Odkazy:
České průšvihy 1945 - 1948, kolektiv autorů, vydal Ústav nezávislé žurnalistiky, Praha 2025
