Článek
Účel světí prostředky, toto heslo bylo připisováno jezuitům, ovšem Přemysl Otakar I. jej naplňoval už o několik století dříve. Je nutné však zdůraznit, že nikoliv pouze v osobní rovině, ale v zájmu celé země. Podařilo se mu to, o co neúspěšně usilovali jeho předkové. Získal pro sebe a své nástupce dědičný královský titul. Čechy se tak definitivně staly královstvím. Zpočátku to ovšem na slavnou éru nevypadalo, dokonce musel dvakrát odejít do vyhnanství.
Přemysl Otakar I. na kostele sv. Jiří na Pražském hradě
Byl synem českého krále Vladislava II., který však tento titul držel pouze pro svoji osobu a jeho druhé manželky Judity Durynské. Přesné datum jeho narození není známé, uvádí se léta 1155 až 1165. Stal se věrným stoupencem svého staršího bratra Bedřicha, který byl prvorozeným Vladislavovým synem. Ten také ustanovil Bedřicha svým nástupcem. Jenomže v Čechách tehdy platilo tzv. seniorátní právo zavedené knížetem Břetislavem, podle kterého se vlády ujímal nejstarší člen přemyslovského rodu. O nejvyšší post proto usilovali synové Soběslava I., Soběslav II., Oldřich a Václav. Na jejich stranu se postavil i císař Fridrich I. Barbarossa, který v roce 1173 zbavil Bedřicha vlády. Do vyhnanství musel odejít i Přemysl Otakar I., který se v něm oženil a Adlétou Míšeňskou. Vrátil se v roce 1179 jako věrný stoupenec Bedřichův, který opět získal post českého knížete, zatímco on se stal moravským markrabětem.
V letech 1192–1193 se Přemysl Otakar I, poprvé ujal vlády jako český kníže. Jenomže o rok později jej sesadil jeho bratranec a pražský biskup Jindřich Břetislav, který měl podporu císaře Jindřicha VI., a tak následující čtyři léta Přemysl strávil opět ve vyhnanství. Na trůn se pak vrátil po smrti Jindřicha Břetislava v roce 1197 po dohodě s mladším bratrem Vladislavem Jindřichem, který se stal markrabětem moravským. Zklidnění domácích poměrů mu umožnilo vrhnout se na zahraniční aktivity. Dá se říci, že okamžitě předvedl své diplomatické schopnosti, když se obratně se zapojil do bojů o císařskou korunu mezi Štaufy a Welfy. Opakovaně měnil strany za poskytnuté výsady. Přemysl tak postupně získal potvrzení dědičného královského titulu nejen od obou válčících stran (1198 Filip Švábský a 1203 Ota IV. Brunšvický), ale v roce 1204 dokonce od samotného papeže Inocence III. Situaci mu ovšem poněkud zkomplikoval jeho rozvod s první manželkou Adlétou v roce 1198 a následný sňatek s Konstancií, dcerou uherského krále Emericha I. Adléta rozchod neuznala, spor definitivně vyřešila až její smrt v roce 1211.
V roce 1209 byl římským králem korunován Ota Brunšvický. Svými snahami o obnovení říšské vlády v Itálii si však znepřátelil papeže Inocence III., který jej v listopadu 1210 exkomunikoval a vyzval knížata k nové volbě. Přemysl Otakar I. stál opět na správné straně, když se na jaře 1211 společně s mohučským arcibiskupem Sigfriedem, durynským lantkrabětem Heřmanem, rakouským vévodou Leopoldem a bavorským vévodou Ludvíkem aktivně zapojil do odboje proti Otovi. Tito spiklenci pak v listopadu téhož roku zvolili římským králem Fridricha II. Štaufského. Situace tak směřovala ke klíčovému okamžiku českých dějin.
Fridrich ocenil Přemyslův postoj a svoji vděčnost projevil velkorysým gestem 26. září 1212. Toho dne v Basileji Přemyslu Otakarovi I. a Vladislavu Jindřichovi tři listiny, které byly zpečetěny zlatou pečetí (bulou) sicilského krále, jelikož Fridrich v té době neměl k dispozici říšskou pečeť. Z toho důvodu se tedy vžil název Zlatá bula sicilská. Tato převratná listina upravovala postavení českého krále a českého státu v rámci římské říše. Přemysl získal mimo jiné potvrzení královské hodnosti pro sebe i své nástupce, potvrzení svobodné volby českého krále, právo investitury (dosazení) pražského i olomouckého biskupa, záruku neporušitelnosti zemských hranic a posílení svého vlivu v blízkém okolí českých zemí. Jeho bratr Vladislav Jindřich pak listinou Mocran et Mocran obdržel potvrzení vlády nad Markrabstvím moravským. Od té doby tak v Čechách místo knížat definitivně vládli králové.
K jeho nejdůležitějším činům patří i zjednodušení nástupnictví na českém trůně. V roce 1216 prosadil za svého nástupce na královském trůně syna Václava. Prosadil tak zásadu tzv. primogenitury, tedy že nástupcem panovníka se stává jeho nejstarší syn, čímž zrušil seniorátní právo knížete Břetislava, že vládnout má nejstarší člen přemyslovského rodu, což vedlo ke komplikacím a problémům.
Za Přemyslovy vlády přišli do Čech řeholníci kazatelského řádu dominikánů, kteří se usadili v Praze. Jeho nejmladší dcerou byla svatá Anežka česká, jež se zasvětila řeholnímu životu, pomáhala chudým a založila špitální a rytířský řád křižovníků s červenou hvězdou.
Přemysl Otakar I. vedl dlouholeté spory s pražským biskupem Ondřejem, který se jim stal v roce 1215, o kompetencích, mimo jiné o právech světské vrchnosti na jmenování duchovních. Nakonec však byly spory vyřešeny oboustranným kompromisem, kdy český král vydal 10. března 1222 tzv. Velké privilegium české církve, které znamenalo omezení pravomocí panovníka a šlechty vůči jimi zakládaným církevním institucím.
V architektuře v době Přemysla Otakara I. vyvrcholil románský sloh a postupně se dostával do své pozdní předgotické fáze. Za vydatné finanční podpory panovníka vznikly mnohé nákladné stavby na mnoha místech Čech a Moravy. V tomto slohu se dočkal stavební úpravy též kostel sv. Jiří na Pražském hradě, kde je v tympanonu na reliéfu zobrazen i Přemysl se svou starší sestrou abatyší Anežkou – tetou svaté Anežky české. Kromě nich jsou zde vyobrazeny i první abatyše kláštera Mlada a řeholnice Berta.
Také šlechtická heraldika v českých zemích má počátek v této době, když nejstarší dochovaná šlechtická pečeť pochází z roku 1197 a náleží blahoslavenému Hroznatovi, zakladateli kláštera v Teplé u Mariánských Lázní.
Za Přemyslovy vlády u nás vznikla první středověká města, která se většinou řídila právem magdeburským nebo norimberským. Založeny byly nebo městská práva obdržely Bruntál, Uničov, Opava, Znojmo, Jemnice a Hradec Králové.
Přemysl Otakar I. byl úspěšným panovníkem a asi jediné, co se mu nepovedlo, bylo povýšení pražského biskupství na arcibiskupství. K tomu došlo až více než sto let po jeho smrti.
Prví dědičný český zemřel 15. prosince 1230 a s velkou pravděpodobností se dožil nejvyššího věku ze všech přemyslovských panovníků. Pohřbený je v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha. Jeho nástupcem se stal jeho nejstarší syn Václav I.
Zdroje:
Dějiny Zemí Koruny české v datech, František Čapka, nakladatelství Libri, Praha 1999
Dějiny českých zemí, Jaroslav Pánek, Oldřich Tůma a kolektiv, nakladatelství Karolinum, Praha 2018
Přehled českých církevních dějin 1, Jaroslav Kadlec, nakladatelství Zvon, Praha 1992
