Článek
Jak napsal Jan Urban ve svém komentáři na webu Hlídací pes, přední americký diplomat třicátých let minulého století William Christian Bullit napsal o Benešovi v důvěrném memorandu pro prezidenta Roosevelta: „Každý, kdo něco znamená v politickém životě Francie a Anglie, považuje Beneše za naprosto sobeckou postavičku, která svou lacinou mazaností v drobných záležitostech a naprostým nedostatkem moudrosti ve věcech velkých, umožnila rozpad své země.“
Tato výtka je naprosto přesná. Beneš se ve své malosti mstil lidem, kteří měli jiné představy než on včetně těch, co sdíleli protinacistické postoje. Ty neváhal očerňovat a všelijak jim ničil životy. Dokonce o nich ve Velké Británii prohlašoval, že sympatizují s nacisty, což nebyla pravda. To se týkalo například armádního generála Lva Prchaly nebo předválečného poslance Národního sjednocení Františka Schwarze. Ten přitom podle článku Jiřího Plachého na webu ustrcr.cz vnímal Mnichovskou dohodu jako národní tragédii a snažil se jí za každou cenu zabránit. Psal kvůli tomu dopisy Edvardu Benešovi, premiéru generálovi Janu Syrovému a předsedovi poslanecké sněmovny Janu Malypetrovi. Rozhodným odpůrcem Mnichova zůstal až do konce života.
V prosinci 1938 pak poslanec Schwarz ostře protestoval proti tzv. zmocňovacímu zákonu, který umožňoval vládě vydávat vládní nařízení s účinností zákona bez souhlasu parlamentu. „Dává-li se zmocnění vládě a presidentovi, aby mohli dokonce měniti ústavu, račte prominouti, to se ocitáme ve stavu horším, než byla kterákoliv monarchie, i monarchie, jež nebyla parlamentní monarchií a kde přece pravomoc panovníka byla určena ústavními zákony…“řekl ve svém vystoupení v parlamentu a kritizoval také vládu za příklon k nacistickému Německu.
Přední československý vojenský velitel armádní generál Lev Prchala dle webu zivotopis.osobnosti.cz byl rovněž rozhodným protivníkem mnichovského diktátu. Postavil se proti Benešovu rozhodnutí přijmout kapitulaci především s odkazem na to, že 90 % všech tzv. sudetských Němců přes konflikt se svědomím během zářijové krize dostálo své povinnosti a narukovalo při vyhlášení mobilizace do čs. armády. V kritickém září osmatřicátého roku velel 4. armádě, která měla bránit jižní Moravu. Po Mnichovu byl generál Prchala jmenován vojenským velitelem Podkarpatské Rusi a členem tamní vlády. Dne 15. března 1939 vydal rozkaz čs. jednotkám k obraně proti maďarskému útoku, která se udržela 3 dny. Byl to v té době jediný vojenský odpor československé armády proti nepříteli. Jelikož však nesouhlasil s Benešovou koncepcí čs. odboje, byl po příchodu do Velké Británie exilovým prezidentem postaven mimo činnou vojenskou službu. On i František Schwarz dokonce byli jeden čas na britských ostrovech internováni pro podezření ze sympatií k hitlerovskému Německu, což rovněž měli na svědomí Beneš a jeho klika.
Lev Prchala
Jen o něco lépe dopadl další Benešův oponent slovenský politik a velvyslanec ve Francii Štefan Osuský. Jak uvádí web valka.cz, ten se sice v roce 1940 stal ministrem čs. exilové vlády v Londýně, ale už o dva roky později jej Edvard Beneš zbavil všech funkcí a prakticky vyloučil z odbojové činnosti. Štefan Osuský proto odešel do USA, kde zůstal až do konce života, a stal se profesorem moderních evropských dějin na Colgate Universitě v Hamiltonu.
Štefan Osuský
Po skončení války se Lev Prchala raději do vlasti nevrátil a zůstal ve Velké Británii. V Československu byl krátce po osvobození v květnu 1945 zbaven hodnosti armádního generála a Londýn byl požádán o jeho vydání z důvodu údajné kolaborace s nacisty, k čemuž naštěstí nedošlo. Hůře dopadl František Schwarz, který se přes varování přátel vrátil po konci okupace do vlasti. Místo vděku však byl údajně kvůli podvracení zahraničního odboje v roce 1946 zatčen. Žádosti jeho a jeho manželky o zastavení trestního stíhání a propuštění z vazby kvůli zdravotním problémům prezident Beneš zamítl. František Schwarz pak zemřel o rok později ve vězení údajně na selhání důležitých životních funkcí.
Československá bezpečnost postupně zatkla jako rukojmí též řadu příbuzných členů protibenešovského Československého národního výboru, kteří se nevrátili do vlasti a pokračovali v kritice prezidenta i komunisty ovládané vlády a tato nezákonná zadržování pokračovala i v roce 1946.
Tato fakta jasně dokazují, že Edvardu Benešovi nebyly cizí ani totalitní metody a do opravdového demokrata měl hodně daleko,
Odkazy:
