Článek
Upřímně toužil po míru a ukončení běsnícího válečného konfliktu. Při jedné ze svých návštěv fronty se císař Karel I. při pohledu na hromadu zabitých vojáků zhrozil a řekl: „Tohle musí skončit!“ Nařídil také, aby v případě, že v jedné rodině padne v bojích více synů, byl zbývající syn demobilizován a poslán z války domů.
Byl si však vědom toho, že v záležitosti mírové iniciativy se jedná o velmi těžký úkol, který navíc musel zůstat utajen před spojencem Rakousko-Uherska a vůdčí zemí tzv. Ústředních mocností Německem (dalšími byly Osmanská říše a Bulharsko) bojujících proti tzv. Dohodě (Velká Británie, Francie, Rusko, později USA a některé menší státy).
Mírové návrhy rakousko-uherského panovníka byly velkorysé a vstřícné k dohodovým zemím. Obsahovaly například navrácení Alsaska a Lotrinska Francii nebo znovuobnovení okupovaných Belgie a Srbska. Rusové měli podle jeho představ získat osmanský Cařihrad. Rakousko-uherský panovník také počítal s tím, že Německo nakonec k míru donutí. Tajnými jednáními byli pověřeni Karlovi švagři, bratři jeho manželky Zity, Sixtus a Xavier de Bourbon Parma, kteří se pokládali za Francouze. Tyto snahy nakonec ztroskotaly, nicméně Karlovi nelze upřít maximální snahu o ukončení hrozné války, která způsobila smrt milionům lidí.
Skoncoval s válečnými jestřáby a chtěl federalizovat říši
Mladý vládce habsburské monarchie se také zaměřil na rozsáhlé změny uvnitř říše. Proto v květnu 1917 opět svolal zasedání Říšské rady (parlamentu), která se nesešla od začátku války. Císař František Josef I. totiž předtím vládl pomocí §14 rakouské ústavy, který umožňoval panovníkovi a vládě vydávat opatření s platností zákonů bez souhlasu zákonodárců.
Armádní velení rovněž zbavil nejrazantnějších válečných jestřábů, mimo jiné odvolal z funkce náčelníka generálního štábu rakousko-uherské armády jejich hlavního stoupence polního maršála Franze hraběte Conrada von Hötzendorfa.
Panovník se zachoval velkoryse i vůči Čechům, ukázal jim vlídnou tvář, a udělil amnestii českým politikům vězněných za velezradu. Nejdřív jim zrušil trest smrti a posléze je úplně omilostnil. To se týkalo Karla Kramáře, Aloise Rašína dalších. V případě Václava Klofáče, který by rovněž byl s velkou pravděpodobností odsouzen k nejvyššímu trestu, rozhodl o zastavení trestního řízení za velezradu. Ti všichni tak opět mohli veřejně působit.
Téměř na konci války 16. října 1918 rakouský císař Karel vydal manifest, kterým vyhlásil federalizaci své říše. Ta se měla změnit ve spolkový stát, v němž by každý národ žijící na jeho území měl vlastní státní zřízení a plnou autonomii ve většině oblastí s výjimkou armády, zahraniční politiky, společných financí a některých dalších centrálních oblastí. Týkalo se to však jen předlitavské rakouské části, nikoliv Uher, protože maďarští představitelé něco takového nechtěli za žádnou cenu připustit.
Překotný vývoj situace však tuto zásadní změnu nedovolil, habsburská monarchie se začala rozpadat a 3. listopadu 1918 definitivně zanikla. Císař Karel odešel do exilu, a nakonec skončil na portugalském ostrově Madeira v Atlantickém oceánu. Dvakrát se neúspěšně pokusil vrátit do Maďarska, které zůstalo formálně královstvím.
Vyhnanství a nevděk českých politiků
O finanční příspěvek na živobytí pro bývalého vladaře byly požádány i nástupnické státy habsburské monarchie. Nejednalo se o žádnou horentní sumu, například Československo mělo platit 5000 liber ročně, což by jej rozhodně nepoložilo. To však jako ostatní země odmítlo. Karel Kramář se stal v první československé vládě premiérem, Alois Rašín ministrem financí a Václav Klofáč ministrem národní obrany. Všem třem zachránil Karel I. Habsburský svojí milostí život, jelikož měli být jako zrádci monarchie popraveni. Byl to proto ze strany vedoucích českých, respektive československých představitelů velký nevděk. Naše země se měla ke svému bývalému vladaři zachovat velkoryse a peníze mu poskytnout. Místo toho však převedla velkou hanebnost a zachovala se podle.
Sporné také bylo, když mu Československá republika zabavila jeho panství a zámek v Brandýse nad Labem. Nejednalo se totiž o habsburské vlastnictví, na něž se vztahoval vyvlastňovací zákon, ale šlo o soukromý Karlův majetek.
Když se Karel I. Habsburský, celým jménem Karel František Josef Ludvík Hubert Georg Maria, narodil 17. srpna 1887 na zámku Persenbeug v Dolních Rakousích, asi nikdo neočekával, že by se v budoucnu mohl stát vladařem habsburské monarchie. Následníkem trůnu byl v té době jediný syn císaře Františka Josefa I. korunní princ Rudolf. A v záloze byli ještě další potenciální následníci habsburského trůnu. Jenomže Rudolf spáchal v lednu 1889 sebevraždu a Karlova strýce Františka Ferdinanda d'Este zavraždil Srb Gavrilo Princip v Sarajevu. Takže císařský trůn jej nakonec v roce 1916 neminul.
Vzdělaný panovník a absolvent univerzitního studia
Byl synem arcivévody Otty Habsburského, potomka mladšího bratra Františka Josefa I. Karla Ludvíka, a matky Marie Josefy pocházející ze saského královského rodu. Právě přes ní byl Karel také vzdáleným potomkem českého krále Jiřího u Poděbrad, jehož dcera Zdenka se provdala do saské dynastie Wettinů.
Jako jediný člen habsburského rodu do té doby absolvoval univerzitní studium a předtím i s výborným prospěchem gymnázium. Měl talent na jazyky, kromě němčiny mluvil výborně i anglicky a francouzsky, na solidní úrovni zvládl i maďarštinu, za což ho ocenil i sám panovník, a velmi dobře se naučil i česky.
Ve dvaceti letech začal vojenskou kariéru, postupně stoupal v důstojnických hodnostech a byly mu přidělovány stále větší vojenské jednotky. Často pobýval na zámku v Brandýse nad Labem, kde velel 5. setnině 7. jezdeckého pluku vévody lotrinského. V roce 1911 si bere za manželku o pět let mladší Zitu Bourbon Parmskou z italského rodu a o rok později se jim narodil prvorozený syn Otto.
Osud mu však nakonec nepřál a Karel I. zemřel na těžký zápal plic 1. dubna 1922 ve vyhnanství na Madeiře v pouhých 34 letech.
Poslední český král byl hluboce věřícím katolíkem, křesťanské zásady ctil a řídil se jimi ve svém životě. V roce 2004 jej proto papež Jan Pavel II. beatifikoval za jeho příkladný křesťanský život, upřímnou snahu o mír a ukončení I. světové války. Beatifikace neboli blahořečení je předstupněm kanonizace tedy svatořečení.
Odkazy:
Karel I. (Světec a poslední král v Čechách), Milan Novák, nakladatelství Stanislav Juhaňák – Triton, Praha 2022
Velké dějiny zemí Koruny české, svazek XII.b, kolektiv autorů, nakladatelství Paseka, Praha a Litomyšl 2013
Poslední Habsburkové (Karel, Zita a Otto a snahy o záchranu císařského trůnu), Jiří Pernes, nakladatelství Barrister & Principal, Brno 1999
