Článek
Pozemková reforma měla v éře tzv. první republiky mnoho příznivců a nelze se tomu divit. Na první pohled to vypadalo dobře, sebereme půdu boháčům a dáme ji těm, co na ní pracují. Jenomže, teorie krásná, praxe mizerná, ve výsledku toho bylo hodně špatně. Už jen to, že na její provádění dohlížel Státní pozemkový úřad, který byl pod kontrolou agrárníků respektive Republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu, nejsilnější politické strany v meziválečném Československu. Celý proces totiž měla pod kontrolou pouze jedna partaj, která de facto rozhodovala, čí pozemky se zaberou a komu se dají. Tato instituce proto neměla dobrou pověst, poněvadž se stala symbolem úplatkářství. Přídělů jaksi bylo méně než žadatelů, a tak vítězili ti, kteří měli kamarády na správných místech nebo odevzdali patřičný obnos do správných rukou.
Pozemková reforma spočívala ve vyvlastnění či řečí zákona: v záboru původním majitelům a následném přerozdělení pozemků, zejména zemědělských a lesních. Už tehdy se však stala terčem masivní vlny kritiky. To, že proti ní protestovali velkostatkáři, bylo pochopitelné, ale k nim se přidaly i další významné osobnosti, mezi nimi též profesor Josef Pekař.
V Československu začaly změny podle Wikipedie brzy po jeho vzniku v dubnu 1919 záborovým zákonem zestátňujícím zemědělskou půdu nad 150 ha (nebo celkovou nad 250 ha), za náhradu pohybující se mezi jednou třetinou až polovinou reálné ceny a kterou platili noví vlastníci půdy. Radikální však byli komunisté, sociální demokraté a národní socialisté, kteří požadovali zestátnit všechna hospodářství nad 50 hektarů bez náhrady, což se naštěstí nestalo. Reálně reforma započala prvními příděly v roce 1921.
Za první republiky bylo do záboru vzato 40 202 km² půdy (4 milióny hektarů). Z toho 27 400 km² byla půda nezemědělská, tedy louky a zejména lesy. 12 800 km² bylo půdy zemědělské. Z celkového záboru však bylo přiděleno jen 18 000 km² (vč. státu). Podle přídělového zákona měli právo na půdu sdružení, ústavy, svazy, zařízení a dalších právnické osoby, a dále také malí zemědělci, domkáři, živnostníci, zemědělští a lesní zaměstnanci i bezzemci. Důležitou skupinu pro zestátněnou půdu tvořili legionáři, příslušníci československých ozbrojených sil, a pozůstalí po padlých ve válce.
Jak uvádí ve své diplomové práci na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze Martin Zikmund, její kritici upozorňovali na výhody velkostatkářského způsobu hospodaření oproti hospodaření na menších pozemcích. Dále zdůrazňovali nezastupitelný význam velkostatků pro zásobování obyvatelstva zemědělskými produkty a pro zajištění existence svých zaměstnanců.
Jaka již bylo řečeno, postavil se za ně i univerzitní profesor historie Josef Pekař, který ve své knize Omyly a nebezpečí pozemkové reformy napsal: „Patřím k těm, kteří se obávají, že pozemková reforma, velebená nejednou jako »největší dílo české revoluce«, »dovršení národního osvobození« atd., přinese více škody než prospěchu naší budoucnosti. Patřím k těm, kteří jsou přesvědčeni, že méně by bylo více , t. j. že zákon zašel v převratové horečce příliš daleko a že neuvědomil si ani zdaleka všech povážlivých důsledků, jež vzbudí tak radikální operativní zasáhnutí v živoucí tělo národní. Patřím také k těm, kteří jsou přesvědčeni, že pravou pohromou původní opravné myšlenky musí se státi kvap, s kterým snaží se zájmové strany proměnu tak ohromnou a tak mnohonásobně do veškerého života našeho zasahující ve skutek uvésti.“
Profesor Pekař rovněž obhajoval velkostatkářský způsob hospodaření jako nejvíce rentabilní a předpovídal, že rozdělení velkých pozemkových majetků povede k významnému poklesu zemědělské výroby a ohrožení výživy národa. Také upozorňoval na možné vedlejší účinky reformy, např. že rozdrobením velkostatků utrpí mnohé zámky, parky a lesy, neboť šlechta již nebude mít vzhledem k úbytku majetku dostatek prostředků na jejich údržbu, a proto také navrhoval, aby byly lesy ze záboru vyloučeny. Po rozšíření pozemkové reformy na podniky, jejichž účelem nebyla zemědělská výroba, žádal i jejich vyloučení ze záboru, ať už z důvodů morálních nebo ekonomických kvůli ochraně zemědělského průmyslu.
Častým předmětem kritiky byl také způsob určení náhradové ceny na základě cen pozemků mezi léty 1913 a 1915. Josef Pekař označil takto určené náhradové ceny za natolik nízké, že se „neliší od konfiskace z trestu“. V dopise předsedovi Státního pozemkového úřadu Karlu Vyškovskému, poukazoval na nesrovnalost mezi dvěma současně přijatými zákony, kde náhrada byla na základě náhradového zákona1 stanovena dle předválečných cen, zatímco dávka z majetku byla na základě stejnojmenného zákona stanovena dle cen současných, což vlastníky silně znevýhodňovalo.
Pozemková reforma nakonec nedosáhla svých cílů a mnozí zodpovědní lidé si uvědomili, že ve své nejradikálnější podobě by přinesla víc škody než užitku. Jak se uvádí v knize Podnikání v českých zemích, výklad zákonů byl velmi benevolentní a skoro polovina zabrané půdy byla nakonec vrácena původním majitelům. Pozemkového vlastnictví církve se reforma nedotkla téměř vůbec.
Odkazy:
Omyly a nebezpečí pozemkové reformy, Josef Pekař, nakladatelství Vesmír, Praha 1923
Pozemková reforma v období první ČSR, Martin Zikmund, diplomová práce, Právnická fakulta UK, Praha 2014
Podnikání v českých zemích, Petr Popelka a kol., nakladatelství Paseka, Praha 2025
