Článek
O významu této osobnosti svědčí fakt, že sochař Josef Václav Myslbek umístil její sochu na začátku 20. století spolu se sochami dalších národních světců, Anežky, Vojtěcha a Prokopa k podstavci mohutné jezdecké statue jejího vnuka svatého Václava v Praze na Václavském náměstí. Dá se říci, že kněžna Ludmila má velký podíl na civilizačním vzestupu českého národa.
Svatá Ludmila pocházela ze slovanského kmene Pšovanů, který sídlil severně od Prahy a narodila se pravděpodobně kolem roku 860 na hradě Pšov nacházejícím se zhruba na území nynějšího Mělníka jako dcera knížete Slavibora.
Zpočátku byla pohankou, kterou otec už ve čtrnácti letech provdal za Přemyslovce knížete Bořivoje. Vybral jí dobrou partii, protože dotyčný později ovládl celé Čechy a povýšil tak nad ostatní kmenová knížata. Zhruba za rok po svatbě se jim narodil syn Spytihněv, později pak mladší Vratislav. Někdy po roce 880 byl Bořivoj při návštěvě sídla velkomoravského knížete Svatopluka pokřtěn samotným arcibiskupem Metodějem a konvertoval ke křesťanství. Po návratu do Čech sebou přivedl kněze a jeden z nich, asi Kaich, pokřtil Ludmilu na Levém Hradci, kde tehdy Bořivoj sídlil. Podle některých historiků však mohla být pokřtěna i samotným svatým Metodějem. I ona se tak stala křesťankou.
S manželem zažila česká kněžna i krušné chvíle, kdy proti němu povstal jistý Strojmír a Bořivoj musel uprchnout na Moravu, odkud se vrátil se Svatoplukovým vojskem a obnovil vládu nad Čechami.
Těžké časy nastaly pro Ludmilu po náhlé Bořivojově smrti na konci osmdesátých let 9. století. Jejím hlavním cílem bylo zajištění vlády pro své potomky. Jenomže Spytihněv nebyl ještě dostatečně zralý na to, aby se mohl stát samostatným panovníkem. Domluvila se tedy s velkomoravským knížetem Svatoplukem, aby přímo převzal vládu v Čechách. To byl z její strany geniální tah, kterým pro své syny zachránila v budoucnu vládu v zemi. V roce 894 totiž Svatopluk umírá a panování v Čechách se ujal Spytihněv. Ten spolu s ostatními českými knížaty slíbil o rok později věrnost Franské říši na říšském sněmu v Řezně. Dá se předpokládat, že se v tom prozíravě angažovala i Ludmila, jejíž prioritou bylo zajištění vlády pro svého nejstaršího syna, který vládl do roku 915, kdy bezdětný zemřel. Vlády se po něm ujal jeho mladší bratr Vratislav, který měl se svoji manželkou Drahomírou ze slovanského kmene Stodoranů sedm dětí. Kromě synů Václava a Boleslava, ještě Spytihněva a čtyři dcery, z nichž je známá pouze Přibyslava.
V roce 921 Vratislav umírá a za nedospělého Václava vládnou jeho babička Ludmila a matka Drahomíra, Vztah tchyně a snachy, koneckonců jak to často bývá, měl k harmonii daleko. Drahomíra těžce nesla, že ačkoliv ona se stala vladařkou země, tak Ludmile byla svěřena výchova jejich synů Václava a Boleslava. Václavovi tím však jeho babička zajistila na tehdejší dobu kvalitní vzdělání a obstarala mu učitele, který jej naučil číst a psát ve slovanském jazyce. Později si budoucí kníže osvojil i latinu. Ludmila cítila, že společný pobyt s Drahomírou na Pražském hradě nedělá dobrotu. Přesídlila proto na hrad Tetín a přestala se starat i o výchovu svých vnuků. To však Drahomíře nestačilo, vyslala na Tetín ozbrojence v čele s Vikingy Tunnou a Gommonem, kteří podle Kristiánovy legendy uškrtili svatou Ludmilu 15. nebo 16. září 921 jejím vlastním závojem.
Ludmila byla pohřbena nejdříve na Tetíně pod Drahomírou nově postaveným kostelem. sv. Michala. Podle legendy proto, aby případné zázraky byly přiznány tomu to světci a nikoliv jí. Kníže Václav pak za několik let po převzetí vlády nechal její ostatky přenést na Pražský hrad a pohřbít v chrámu sv. Jiří, kde jsou uloženy až do současnosti. Od této doby je tato česká kněžna považovaná za svatou. Tenkrát totiž ještě nebyl ke svatořečení nutný papežský souhlas.
K zavraždění Ludmily vedly Drahomíru hlavně osobní a politické důvody, nicméně vztah ke křesťanství v něm hrál rovněž roli. Vynikající český historik profesor Josef Pekař o tom píše ve své studii Svatý Václav. „Přesto, že jak pověděno, zahynula Ludmila jako oběť nenávisti osobní, není dobře myslitelno, aby rozpor mezi křesťanstvím činu a křesťanstvím slova, jenž dělil dvůr od nastoupení Drahomiřina, neměl svůj díl i v zločinu tetínském: šlo patrně i o to, odstraniti z cesty nebo potrestati tu, která sama žijíc skutkům křesťanského milosrdenství a v účinné zbožnosti závodíc se svými kněžskými rádci, byla považována za hlavní původkyni zvráceného vychování Václavova.“
Přesně tak, do konfliktu se dostaly i hlubší a plněji prožívané křesťanství Ludmilino s povrchním, a dá se říci účelově přijatým křesťanstvím Drahomiřiným. Budoucnost však dala za pravdu svaté Ludmile. Ona pochopila, že křesťanství patří nastávající časy a Češi jej musí v rámci svého zachování přijmout. To nebylo jen o tom, že se zbourají sochy slovanských pohanských bohů Peruna, Svantovíta, Svarožice a dalších nebo, že se vykácejí posvátné háje a nahradí křesťanskými chrámy s Ježíšem Kristem. To bylo i o přijetí vyspělejší kultury, vyspělejší civilizace, modernějších technologií, nástrojů atd. Málo se například ví, že v Čechách postavili první vodní mlýny benediktýnští řeholníci.
Polabští Slované se přijetí křesťanství zuřivě bránili a skončilo to jejich vyhlazením a germanizací. Češi se však rovněž zásluhou svaté Ludmily a christianizací zachránili a přežili.
V tom také spočívá velikost Ludmiliny osobnosti, že pochopila, co je pro její lid dobré a přináší mu prospěch. A tím může být příkladem i pro naší dobu, abychom i my dokázali pochopit, co nám v budoucnosti prospěje a podle toho se chovali.
Odkazy:
Přehled českých církevních dějin, díl I., Jaroslav Kadlec, nakladatelství Zvon, Praha 1992
Dějiny Zemí koruny české, kolektiv autorů, díl. I, nakladatelství Paseka, Praha 1992
O smysl českých dějin, Josef Pekař, nakladatelství Dauphin, Praha 2012
