Článek
Stal se tak prvním českým králem v historii. „V tomto shromáždění týž císař se souhlasem a schválením všech nejlepších mužů své říše, vévodů, markrabí, dvořanů a biskupů, učinil knížete českého Vratislava vládcem jak Čech, tak i Polska, vložil mu vlastní rukou na hlavu královskou čelenku a přikázal arcibiskupovi trevírskému Egilbertovi, aby ho v jeho hlavním sídlem v Praze pomazal na krále vsadili mu korunu na hlavu,“ píše se Kosmově kronice české. První královská korunovace v metropoli nad Vltavou se pak konala o rok později.
Vratislav II.
Jako český kníže Vratislav II., jako český král toho jména první. Své nově nabyté přednostní postavení v rámci tehdejší Svaté říše římské uměl novopečený český vladař dát pořádně najevo. A to jak ražbou slavnostních korunovačních denárů, tak pořízením nákladného Kodexu vyšehradského, překrásného bohatě zdobeného včetně zlata románského rukopisného evangeliáře, který je obecně považován za nejcennější literární památku v České republice.
Vratislav se narodil v roce 1031 jako druhorozený syn Břetislava I. a jeho manželky Jitky ze Svinibrodu. Vlády se ujal po smrti svého staršího bratra Spytihněva II. v roce 1061. Ten sice měl syna Svatobora, ale jelikož v té době platilo u Přemyslovců stařešinské nástupní právo, což znamenalo, že vladařem se stával nejstarší člen rodu, knížecí post získal právě Vratislav.
Od začátku působil jako mimořádně aktivní panovník. K jeho prvním krokům patřilo obnovení olomouckého biskupství v roce 1063. Morava se tak církevně oddělila od Čech a nová diecéze spadala přímo pod mohučské arcibiskupství. Podporoval také vzdělanost a do sázavského kláštera povolal zpátky řeholníky provozující slovanskou liturgii, které předtím vyhnal jeho bratr Spytihněv.
Vratislavovi rok po jeho nástupu na knížecí stolec zemřela jeho žena Adléta. Poté se oženil se Svatavou Polskou z polského panovnického rodu. Z toho důvodu se o něm zřejmě mluví jako polském králi, i když tento titul měl spíše symbolický význam a mohl znamenat jen to, že mu byl z Polska odváděn poplatek výměnou za zachování míru.
Vratislav si počínal velmi obratně v zahraniční politice. Klíčové pro něj bylo spojenectví s římským císařem Jindřichem III, (do roku 1084 jako římský král Jindřich IV.) Podporoval jej při potlačení povstání v Sasku, konfliktech se Saskem, Poláky, Míšní a Jindřichovým protikrálem Rudolfem Švábským a společně s ním táhl do Itálie. Podnikal také vpády do Rakous. Aliance s Jindřichem se tak Vratislavovi vyplatila. Kromě již vysoce ceněného královského titulu si mohl připsat i územní zisky v okolí českého státu.
Zřídil také nové panovnické sídlo na Vyšehradě, kde rovněž inicioval založení kolegiátní kapituly sv. Petra a Pavla, která byla vyňata z pražského biskupství a podřízena přímo papeži v Římě. Důvod těchto kroků byl prostý, nepřátelství mezi Vratislavem a jeho bratrem pražským biskupem Jaromírem, který mimo jiné nesouhlasil se zřízením olomouckého biskupství a jeho vyčleněním z pražské diecéze.
Vratislav II. zemřel v roce 1092. Královský titul sice získal pouze pro svoji osobu, jeho nástupce Konrád I. brněnský se stal opět pouze českým knížetem, ale i tak lze mluvit o velkém v Evropě tehdy ojedinělém úspěchu.
Racionálně uvažující český panovník správně pochopil, že s mocným sousedem je lepší vycházet po dobrém než s ním válčit. Vsadil na vzájemně výhodnou spolupráci a vyplatilo se mu to. V tom byla Vratislavova velikost, že dokázal správně odhadnout situaci a počínal si obratně v mezinárodní politice, z čehož měla prospěch i jeho země. Svými vladařskými úspěchy a racionálním jednáním může být vzorem i současným vládcům.
Odkazy:
Dějiny zemí Koruny české I, Petr a Čornej a kolektiv, nakladatelství Paseka, Praha 2021
Dějiny českého státu v dokumentech, vybral Zdeněk Veselý, nakladatelství Professional Publishing, Praha 2012
Dějiny českých zemí, Jaroslav Pánek, Oldřich Tůma a kolektiv, nakladatelství Karolinum, Praha 2018
