Článek
Známý obraz Mikoláše Alše znázorňuje, jak český král Jiří z Poděbrad dominuje nad Matyášem Korvínem po bitvě u Vilémova v únoru 1469, kde české oddíly obklíčily uherské vojsko a uherskému panovníkovi nezbylo, než se vzdát.
Jiří z Poděbrad, se zachoval velkoryse propustil svého soupeře pod slibem, že spolu uzavřou mír a Korvín zprostředkuje dohodu českého vladaře s papežem. Obojí však nedodržel, i když, jak uvádí web stoplusjednicka.cz, nějaká smlouva kacířských Čech se Svatým Stolcem byla v té době nereálná. V Čechách má z toho důvodu špatnou pověst jako věrolomník a křivopřísežník.
Nicméně tohle je poněkud zjednodušující pohled. Skutečnost byla jiná a právě tu chce Český královský institut přiblížit. Matyáš Korvín byl úspěšným panovníkem, oblíbeným též na Slovensku, kde měl přezdívku dobrý král Matěj. I civilizačně byl jako renesanční vladař poněkud dál než jeho soupeři - pozdněgotičtí Jiří z Poděbrad a jeho nástupce Vladislav II. Jagellonský.
Jak uvádí web mincmistr.cz, narodil se 23. února 1443 v sedmihradském Kolozsváru, nynější rumunské Cluj-Napoce. Byl mladším synem Jana Hunyadiho, vojevůdce, jehož sláva v té době už dávno přesahovala uherské hranice. Symbolem rodu byl havran. Právě od latinského corvus – havran – vznikne pozdější přízvisko Corvinus, které se v různých formách přenese i do češtiny. Rodový znak nebyl jen heraldickým detailem. V době, kdy panovnická legitimita musela být neustále zviditelňována, fungoval havran jako symbol rodu, který si vydobyl prostor mečem.
V mládí se dostal do Prahy na český královský dvůr, kde byl rukojmím českých králů Ladislava Pohrobka a později Jiřího z Poděbrad, který mu dal za ženu svoji dceru Kateřinu, takže Matyáš Korvín byl jeho zetěm. Bohužel, Kateřina už v sedmnácti letech zemřela při porodu. V době svého pražského pobytu se uherský vladař také naučil obstojně česky. Oba panovníci toho měli hodně společného, nepocházeli z královských rodů, o svoje trůny museli bojovat, nezanechali po sobě vládnoucí dynastii a oba byli jako vladaři svým způsobem úspěšní.
V lednu 1458 byl Matyáš na sněmu v Pešti zvolen uherským králem. Chyběl mu měsíc do patnáctých narozenin. Jenomže nastal problém, protože královskou korunu měl v té době u sebe římský císař Fridrich III. Habsburský,který ji držel jako mocenský trumf. Matyáš proto musel věnovat značnou energii, aby ji získal. K dohodě s císařem došlo až po několika letech a Matyáš byl Svatoštěpánskou korunou korunován roku 1464. Teprve tehdy dosáhl jeho titul plné hodnoty, kterou v Uhrách vyžadovala tradice.
Ač mlád, tak velmi brzy dokázal své kvality, pochopil, že ti, co se ho snaží ovlivňovat, jsou ve skutečnosti jeho rivalové, a tak se jich zbavil mezi nimi i svého strýce Michala Szilágyiho.
Mladý uherský král si také uvědomil. že panovník závislý na nepravidelných příjmech a dobré vůli šlechty nemůže svou moc skutečně prosadit. Aby mohl udržet vojsko, dvůr i kontrolu nad jednotlivými regiony, potřeboval pravidelné, rostoucí a vymahatelné příjmy. To znamenalo začít s reformou finanční správy, daní a soudnictví. Jeho úmysl byl jasný: vytvořit z uherské monarchie aktivnější, centralizovanější stát s výkonnou správou, pevnějším výběrem daní a silným panovníkem. To se mu nakonec povedlo.
Chápal rovněž význam vzdělanosti a v roce 1465 založil v Bratislavě univerzitu nazvanou nazývaná Academia Istropolitana, což bylo tehdejší plnohodnotné vysoké učení se čtyřmi fakultami, teologickou, právnickou, lékařskou a filozofickou. Působili na na ní kvalitní vyučující z italských univerzit, Vídně a Krakova.
V roce 1468 uposlechl výzvy papeže Pavla II. ke křížovému tažení proti Jiřímu z Poděbrad a s uherským vojskem vtrhl do českých zemí. Zpočátku se mu dařilo a dosáhl řady vítězství. Pomohlo mu i to, že český král čelil silné domácí opozici, katolické jednotě zelenohorské, na jihu Čech pak královskému městu České Budějovice a mocným Rožmberkům.
Po již zmíněné bitvě u Vilémova v Železných horách Matyáš Korvín s nepřátelstvím nepřestal. Naopak jej vystupňoval a 3. května 1469 se v Olomouci nechal panstvem vedlejších zemí Koruny České (Morava Slezsko, Horní a Dolní Lužice) a předáky jednoty zelenohorské prohlásit českým králem. Ihned poté odjel do Vratislavi, kde přijal hold slezských s lužických stavů. Český sněm tehdy tuto olomouckou volbu pochopitelně neuznal.
Jenomže v roce 1471 zemřel král Jiří z Poděbrad a na český trůn byl jeho nástupcem zvolen Vladislav II. Jagellonský. V únoru 1475 byla na českém zemském sněmu uzavřena klíčová dohoda o rozdělení vlády v českých zemích. Podle ní si oba panovníci Vladislav i Matyáš ponechali titul českého krále. Jagellonec v Čechách, obojích Lužicích, Svídnicku a Javorsku, Korvín pak na Moravě a ve zbývajících částech Slezska, kterým vládl. Tuto úmluvu pak potvrdil v březnu téhož roku i moravský zemský sněm v Brně za Matyášovy přítomnosti. Ten pak od této doby až do své smrti právoplatně používal český královský titul na svých územích.
Roku 1485 Matyáš porazil císaře Fridricha III., dobyl Vídeň a postupně ovládl celé Dolní Rakousko. Své hlavní sílo pak přesunul do rakouské metropole. V ní také uherský a český král Matyáš Korvín roku 1490zemřel, patrně na morovou nákazu, a byl pochován v hrobce uherských králů ve Stoličném Bělehradě.
Matyáš Korvín byl podle webu uhersko.com již renesančním panovníkem. S jeho vládou je spojený příchod humanistických a renesančních vlivů do Uher, zpočátku však jen na královský dvůr do Budína. Velkou měrou se o to přičinil jeho druhý sňatek s neapolskou princeznou Beatrice Aragonskou, která tak sebou přinesla ještě více renesančního myšlení. Matyáš byl velkým obdivovatelem a mecenášem umění a vzdělání. Na svůj dvůr zval přední italské umělce, mezi nimiž nechyběla jména jako Antonio Bonfini, Aurelio Brandolini, Martius Galeotti, Filippo Lippi, Petr Ranzano, Benedetto da Maiano,Tadeáš Ugoletti či Marsilio Ficino. Přebudoval budínskou knihovnu – Bibliotheca Corviniana, která se pravděpodobně stala po římské druhou největší v Evropě.
V současnosti je Matyáš Korvín považován za jednoho z největších uherských panovníků a je také jednou z nejoblíbenějších a nejpopulárnějších dějinných postav uherského království.
Odkazy:
Dějiny Slovenska, Jan Rychlík a kolektiv, nakladatelství Vyšehrad, Praha 2024
Dějin Zemí Koruny české v datech, František Čapka, nakladatelství Libri, Praha 1999
