Článek
Nicméně rod Přemyslovců vymřel šestnáctiletým panovníkem po meči, v ženské linii však pokračoval dál, k jeho potomkům patřili Lucemburkové včetně císaře Karla IV, jsou jimi i Habsburkové a také příslušníci některých českých šlechtických rodů, například Kinských.
Jak je uvedeno na webu panovnici.estranky.cz, Václav III. byl synem Václava II., českého a polského krále, a Guty Habsburské, dcery římského krále Rudolfa I. Habsburského. Pocházel z dvojčat (sestra Anna zemřela v útlém věku). Přeživšími sourozenci byli druhá Anna Přemyslovna, Eliška Přemyslovna, Markéta Přemyslovna a nevlastní sestra Anežka.
Rýsovala se mu skvělá panovnická kariéra a mohl vládnout území rozprostírající se od Baltu až k Jadranu. Po svém otci zdědil polský trůn a v srpnu 1301 byl korunován na uherského krále. V získání svatoštěpánské koruny mu pomohlo, že byl od roku 1298 zasnoubený s jedinou dcerou uherského krále Ondřeje III., který neměl mužského potomka a rod Arpádovců jím proto v roce 1301 vymřel po meči. Ze souboje o jeho nástupce nakonec vyšel vítězně tehdy jedenáctiletý Václav, který přijal jako uherský král jméno Ladislav V. Problém však byl v tom, že velká část uherské šlechty jej za svého vladaře neuznala a podporovala jeho protivníka Karla Roberta z Anjou. Faktický tak mladičký král vládl pouze na Slovensku a na západě nynějšího Maďarska.
Proti Václavovým nárokům na uherský trůn vystoupil i papež Bonifác VIII. Ten neuznal jeho korunovaci také kvůli tomu, že ji provedl arcibiskup kaločský, přičemž historicky k tomu byl oprávněn arcibiskup ostřihomský. Václav tak v Uhrách ztrácel vliv a nakonec zůstal obležený v Budíně. Roku 1304 jej odtud musel vyprostit jeho otec Václav II. a Václav III. za otcovy vydatné vojenské pomoci odjel i s uherskou korunou a rukojmími do Čech.
Nakonec po nástupu na český trůn se v říjnu 1305 vzdal vlády v Uhrách, zrušil zasnoubení s Alžbětou a oženil se s Violou Těšínskou. Uzavřel také mír s římským králem Albrechtem Habsburským, což mu uvolnilo ruce pro tažení do Polska. Tamního trůnu se vzdát nehodlal, jenomže situace se zkomplikovala poté, co jeho konkurent vévoda a od roku 1320 polský král Vladislav Lokýtek dobyl Krakov, do té doby obsazený českou posádkou.
Václav III. proto začal shromažďovat vojsko, se kterým vytáhl do Polska hájit své nároky. Cestou se zastavil v Olomouci, kde byl 4. srpna 1306 zavražděn.
Tato vražda zůstala neobjasněna. Ve Zbraslavské kronice se o ní píše. „Divíme se všichni, že se dosud až dodnes neví, kdo byl najisto pachatelem tak nezměrné hanebnosti. Byl však spatřen jakýsi rytíř, řečený Konrád z Botenštejna, rodem Durynk, jak vyskočil z paláce, drže v ruce zkrvavený nůž, a utíkal; a ti, kteří byli venku, ho chytili a jako vraha králova zabili dříve, než mohl promluvit nějaká slova. Zda byl on nebo jiný vinen, nevím, ví to Bůh, to však vím a je to známo celému světu, že záhuba onoho mladého krále způsobila vzrůst nesčíslných útrap.“
Jedná se o jednu z největších záhad české historie, která už zřejmě navždy zůstane neobjasněna. Hlavním podezřelým z královraždy tedy byl rytíř Konrád z Botenštejna, který byl spatřen u místa činu se zakrvavenou dýkou. Jenomže je zde více otazník. Proč jej stráže hned zabily, místo toho, aby ho zadržely a on mohl být vyslechnut? Takto Konrád nestačil říci jediné slovo, přitom jeho výpověď by mohla pomoci k objasnění vraždy. Bylo jasné, že zabíjel najatý vrah v zájmu někoho mocného. To je první nepochopitelná záhada, druhou byl fakt, že strážci nechali přijít vraha až do královy blízkosti. Byli snad podplacení, aby to dovolili? Konrád se rovněž možná nesnažil z místa činu utéct, ale pouze chtěl ohlásit vraždu, a byl zabit proto, aby mlčel a skutečný vrah mohl uprchnout.
Jako možní strůjci tohoto zločinu se uvádějí Albrecht Habsburský nebo Vladislav Lokýtek. Zvláště druhému jmenovanému se tento čin velmi hodil, jelikož jej zbavil soka o polský trůn. Historik Josef Žemlička se však domnívá, že za tímto činem mohla stát i část nespokojené české šlechty, které se hodilo oslabení panovníkovi moci. V každém případě Václavovou smrtí skončila vláda Přemyslovců v českých zemích.
Jeho krátké kralování bylo celkem rozvážné a prozíravé. Mohl z něj být úspěšný panovník a naplnit tak otcovo dílo, které Václav II. nestačil dokončit. Možná bychom se už v té době dočkali pražské univerzity nebo povýšení pražského biskupství na arcibiskupství.
Zbraslavská kronika sice o Václavovi píše, že v opilosti rozdával královský majetek a vůbec příliš hýřil a byl rozmařilý. Jenomže se spíše jedná o pomluvu. Rozmařilý byl už jeho otec, který rovněž pořádal hostiny a pitky, a královským majetkem odměňoval své věrné. Navíc takto si v té době počínala většina evropských vladařů.
Václav byl nejdříve pohřben v kryptě katedrály svatého Václava v Olomouci. Odtud jej v roce 1326 nechala sestra Eliška převézt do zbraslavského kláštera a uložit vedle hrobu Václava II. Přemyslovské pozůstatky se bohužel ztratily během husitských válek a ostatky Václava III. tak zmizely navždy.
Zdroje:
Konec Přemyslovců - Skladba a fungování jejich pozdní monarchie, Josef Žemlička, Nakladatelství Lidové Noviny, Praha 2020
