Článek
V polovině třicátých let minulého století připadalo v Československu jedno auto na 122 obyvatel, kdežto v Svobodném irském státě na 56 obyvatel, čili Irové měli k dispozici zhruba dvakrát více aut z hlediska počtu obyvatel než Čechoslováci. Přitom Irsko patřilo v té době mezi nejchudší evropské země.
My sice máme zafixováno, že předválečné Československo bylo hospodářsky vyspělým státem, jenomže také mělo své slabiny, na které upozornil Jan Antonín Baťa ve své skvělé knize Budujme stát pro 40 000 000 obyvatel.
Československo mělo například v roce 1937 50 km silnic na 100 km2. Nejlépe z hodnocených zemí na tom bylo Dánsko, které mělo 121 km silnice na 100 km2. Předčily nás v tomhle ohledu kromě jiných také Německo, Itálie, Belgie, Nizozemí, Irsko a dokonce i Maďarsko. Stejně tak ve výrobě elektrického proudu na obyvatele podle statistiky z roku 1933 jsme s 203 kW zaostávali nejen za nejlepším Švýcarskem s 1370 kW, ale i za USA, Francii, Velkou Británii, Německem, Rakouskem a dalšími.
K těžkým outsiderům jsme patřili v motorizaci. V roce 1935 u nás připadalo jedno auto na 122 obyvatel, zatímco v USA na 4,85 obyvatel! Před námi ovšem byly mnohé další země, například Kanada, Austrálie, Itálie, Uruguay, Belgie, Švýcarsko, Finsko, Německo, Dánsko, Švédsko a již vzpomenuté Irsko.
Rovněž v počtu telefonů a rádií jsme na tom byli hůř než jiné státy. V roce 1936 u nás bylo 13 telefonních přístrojů na 1000 obyvatel. V USA jich bylo 164 na 1000 obyvatel. V Evropě si nejlépe stálo Dánsko se 101 telefony na 1000 obyvatel, kromě mnoha dalších evropských zemích nás v tomhle ohledu předčily s 25 telefony na 1000 obyvatel Argentina a s 15 telefony na 1000 obyvatel i Japonsko.
S 58 radiopřijímačů na 1000 obyvatel v roce 1936 jsme rovněž výrazně zaostávali za světem. Pro srovnání, nejlépe na tom byli Američané s 202 rádií na 1000 obyvatel. Je pravdou, že Československo zahájilo v roce 1923 podle webu archiv.radio.cz pravidelné rozhlasové vysíláni po Velké Británii jako druhý stát v Evropě. Co však to bylo platné, když na konci třicátých let připadal jeden rozhlasový přijímač v USA na 5 obyvatel, kdežto v Československu na 15 obyvatel. Jan Baťa přitom správně poukázal na důležitost rozhlasového vysílání zvláště v době, kdy televize prakticky neexistovaly. Nejen kvůli rychlému informování o aktuálním dění, hrám a vzdělávání, ale též pro využití v obchodě, práci, výrobě a reklamě.
Smutné prvenství naopak drželo Československo v daňovém zatížení podnikatelů, které vysávalo víc, než bylo zdrávo. Za ním se umístily USA, Německo, Francie, Rakousko, Itálie, Polsko, Jugoslávie a další.
Je skutečností, že tato čísla zkreslovala i rozdílná ekonomická výkonost regionů v Československu. Jak uvádí wikipedia.cz diametrální rozdíl byl ve vysílání mezi českými zeměmi, Slovenskem a Podkarpatskou Rusí. Například v roce 1937 bylo v českých zemích vydáno 619 tisíc koncesí k oprávnění poslouchat rozhlas, na Slovensku jen 99 tisíc. Ano, na jednu stranu vyspělé Čechy, Morava a Slezsko, na druhé zaostalé Slovensko a Podkarpatská Rus. Ani to však nemůže být omluvou pro vysoké daňové zatížení podnikatelů, které brzdilo rozvoj země.
Bylo typické pro Jana Baťu, že se s touto situací nespokojil, navrhoval jak tuto nepříznivou situaci změnit, protože on chtěl být vždy nejlepší a průměr či dokonce podprůměr neuznával.
Nemá cenu si však nalhávat, že prvorepublikové Československo bylo supermanem. Nebylo, a jak je patrné, mělo i poměrně dost nedostatků.
Zdroje:
Budujme stát pro 40 000 000 lidí, J.A. Baťa., nakladatel Marek Belza, Krásná Lípa 2013
