Článek
To zachránilo naší existenci! V opačném případě by nás potkal neblahý osud polabských Slovanů. „Může-li plně oddati se kouzlu dějinného zjevu Václavova, jen Čech katolicky věřící, cítí přece Čech každý bez rozdílu vyznání, že ve sv. Václavu vytvořily nám dějiny postavu tak mocného duchovního obsahu a významu, že přerůstá rámec zájmu pouze církevně-náboženského,“ napsal ve své studii o svatém Václavu jeden z nejlepších českých historiků všech dob profesor Josef Pekař.
Vlády v zemi se svatý Václav ujal s velkou pravděpodobností v roce 925, kdy nahradil svoji matku Drahomíru, která vlála zemi jako regentka za neplnoletého syna. Ten byl do doby, než se ujal vlády, vychováván spolu s bratrem Boleslavem babičkou svatou Ludmilou a jako jeden z mála vladařů té doby uměl číst a psát. Ludmilin vzdělávací styl se však nelíbil, Drahomíře, která ji v roce 921 nechala na jejím hradě Tetíně zavraždit. Václav po převzetí vlády nechal přemístit Ludmiliny ostatky na Pražský hrad a Drahomíru poslal do vyhnanství.
České země podle popisu profesora Pekaře vypadaly ve Václavově době jinak než v současnosti. Kníže Václav už tenkrát sídlil na Pražském Hradě, ovšem jeho vláda byla omezena na nynější Prahu s nejbližším okolím. Knížecí dvůr tvořila vojenská družina s několika sty bojovníky, část z nich patřila též k vládcovým dvořanům a byli to jeho soudci a úředníci. V knížecím hradišti byla soustředěna i řemeslná výroba, pobývali zde i zahraniční kupci, takže měla již městský ráz.
Knížeti svatému Václavu připisují starobylé legendy, například Kristianova z 10. století, i významné křesťanské ctnosti. Například uvádějí, že otroky propouštěl z otroctví, nahé odíval, hladové sytil atd.
Kolem postavy svatého Václava se vyrojily mnohé nepravdy. Tak jsou mu připisovány údajná zbabělost a kolaborace s Němci, což však vyvracejí prokázaná fakta. Už třeba jen to, že Václav porazil v boji kouřimského knížete Radslava, svědčí o tom, že se bitev nebál. On ale byl pragmaticky uvažujícím politikem. Německo respektive Svatá říše římská byla naším silným sousedem a čeští panovníci z rodu Přemyslovců si to dobře uvědomovali. Vztahy s Bavory, Sasy a dalšími nebyly jednoduché a někdy pořádně řinčely zbraně. Většinou jsme však s mocnou západní říší žili v míru a bylo to ku prospěchu oběma stranám. Pravdou je, že Němci nám zprostředkovali vyšší kulturu. Na pozvání českých panovníků u nás zakládali města, seznámili nás s gotikou, zaváděli moderní hospodářství a zdokonalovali zdejší školství. Tak to zkrátka bylo.
Nutnost rozumného soužití se svými německými sousedy uznávali Češi už dlouho před vládou knížete Václava. Již v roce 845 přijalo v Řezně 14 českých knížat křest a v roce 897 ve stejném městě složilo poselství českých kmenů v čele s knížetem Spytihněvem I. (strýcem sv. Václava) přísahu věrnosti německé franské říši. Podle názoru mnoha historiků pochází onen proslulý poplatek 500 hřiven stříbra a 120 volů z této doby a Václav tedy pouze pokračoval v praxi svých předků.
V začátcích Václavovy vlády ohrožoval české země bavorský vévoda Arnulf. Snad právě proto se kníže Václav spojil se Sasem a římským králem Jindřichem I. Ptáčníkem proti Arnulfovi. Později ovšem sám Jindřich pravděpodobně v roce 929 vpadl do Čech, aby si vynutil placení již zmíněných poplatků. Vojska vedena Václavem mu zpočátku kladla odpor, ale pak český vladař pochopil, že boj je marný, uzavřel s Jindřichem mír a pokračoval v poplatkové praxi. Takže svatý Václav nebyl zbabělcem, ale realistou, který si uvědomoval, že další odpor proti silnějšímu nepříteli by byl zbytečný a marný. Ostatně takto jednali i další přemyslovští panovníci.
Mimochodem římský král Jindřich Ptáčník se poklonil svatému Václavu při jeho příchodu na královský sněm, Podle legendy proto, že viděl nad jeho hlavou zlatý kříž a po jeho bocích dva anděly. Po konci sněmovního jednání učinil Jindřich Ptáčník vůči českému knížeti další velkolepé gesto. Nechal otevřít královskou pokladnici a Václavovi nabídl, ať si sám vybere dar. Václav si vybral ruku svatého Víta. Pro vzácnou relikvii pak nechal na Pražském hradě postavit rotundu sv. Víta, zárodek pozdější katedrály, kde křesťané světcův ostatek uctívali.
Krátce před vraždou ve Staré Boleslavi v roce 929 nebo spíše 935 svedl Václav souboj na meče se svým bratrem Boleslavem, a v němž pozdější světec rovněž zvítězil. Toho pak krátce poté zabili Boleslavovi zbrojnoši.
Vlády se pak ujal Boleslav I., který pokračoval ve sjednocování země a budování mocné přemyslovské říše. Ovšem válku s německým císařem Ottou I. nakonec prohrál a také odváděl sousednímu panovníkovi dohodnuté poplatky tak, jak jeho starší bratr. Posléze se stal Ottovým spojencem a spolu s ním porazil Maďary v roce 955 v bitvě na Lešském poli u Augsburgu.
Jeho syn Boleslav II. Pobožný pak ve spojenectví s německými vládci pokračoval a v roce 992 vyrazil s českým vojskem na pomoc císaři Ottovi III. proti pohanským polabským Slovanům. Panovníci přemyslovského rodu byli moudří a prozíraví a za vyšší hodnotu než nějaké pochybné „společenství krve“ považovali šíření vyspělejších křesťanských kulturních a civilizačních hodnot.
Zdá se také, že kníže Boleslav I. přehodnotil bratrovraždu kvůli níž byl nazýván Ukrutný a již tři roky po Václavově smrti nechal jeho tělo přenést ze Staré Boleslavi do Prahy. Tím byl de facto zahájen oficiální svatováclavský kult.
Odkazy:
Přehled českých církevních dějin, díl I., Jaroslav Kadlec, nakladatelství Zvon, Praha 1992
Dějiny Zemí koruny české, kolektiv autorů, díl. I, nakladatelství Paseka, Praha 1992
Dějiny Zemí koruny české v datech, František Čapka, nakladatelství Libri, Praha 1998
O smysl českých dějin, Josef Pekař, nakladatelství Dauphin, Praha 2012
