Článek
Máme dva rodiče. Jeden z nich může být super problémový, případně zkrátka s nepřílišným zájmem o dítě - dítě k němu nijak kvůli těmto zkušenostem s ním nepřilne. Může dojít k rozvodu, rozchodu rodičů.
Co se stane pak? Dítě se s problémovým rodičem vídat musí. Ať chce, nebo ne. Druhý rodič může soud upozorňovat jak chce na problémového rodiče - nijak se k tomu nepřihlédne, a ještě je starostlivý rodič v mžiku zaměněn za toho problémového. Chce přece bránit styku dítěte s rodičem!
Nemá být ale snad podstata soudu o tom, že má jednat v nejlepším zájmu dítěte? Poněvadž to přesně české soudy nedělají. Cpou děti k rodičům, ke kterým nechtějí, dávají problémovým rodičům do rukou nabitou zbraň proti těm láskyplným.
Ohledně dalšího příbuzenstva - především prarodičů - je to ještě horší.
Prarodič nemá žádnou povinnost vůči vnoučeti. Absolutně žádnou. Ale práva podle českých soudů má! Kde je pak tedy nějaká logika? Zjevně někde soudům utekla.
Rovněž může být takový prarodič, nedejbože stejně jako rodič, naprosto narušený jedinec bez empatie, jedinec, jež rodinu dítěte soustavně napadá a ničí - a stejně bude mít nějaké pseudo právo vyřvávat si u soudu, že vnouče chce a chce.
Já se ptám, jakým právem soudy nařizují, aby děti s někým trávili čas? Mnohdy přesně v případech, kdy se děti samy jasně vyjádří, že nechtějí!
Jakým právem nutí soudy kohokoliv, aby vycházel a musel se vídat s někým, kdo se k němu a dítěti chová jako k figurkám na šachovnici, jako k hadrům?
Rodič, prarodič, má mít právo vídat dítě pouze v případě, kdy je mezi nimi skutečný vztah a dítě si styk s danou osobou přeje, a osoba se k němu chová vhodně. K jeho druhému rodiči/rodičům samozřejmě taktéž.
Jinak nemá nařizování a vymáhání práva ke styku s dítětem absolutně žádný smysl a soudní systém je nesprávný, šikanující a nechutný.
Zdroje:
pracovní zkušenosti, zkušenosti známých
