Článek
Za dobu, co působil Heydrich u nás, žil převážně na zámku v Panenských Břežanech, a to i se svou rodinou - ženou Linou a třemi dětmi, Klausem, Heiderem a Silke. Jeho čtvrté dítě, Marte, se narodilo až téměř dva měsíce po jeho smrti.
Co se s jeho rodinou po atentátu stalo? Co s nimi bylo po válce?
24. října 1943 zemřel v Panenských Břežanech teprve devítiletý Klaus Heydrich. Ten se s mladším bratrem jako vždy proháněl na kolech po areálu rodinného zámku, pak ale vyjel ze zahrady na silnici, kde ho v zatáčce srazilo nákladní auto.
Klaus neměl šanci přežít. Vůz ho prý nejen srazil, ale zároveň i přejel. „Vykřikla jsem jen, že to je Heydrichův kluk. Ale už bylo pozdě. Vyskočila jsem z auta a utíkala k malému. Kluk to měl všechno na krku roztrhané, všude samá krev,“ cituje server SvětVědy.cz slova očité svědkyně Boženy Hauserové.
Ačkoliv se Lina, fanatická nacistka, snažila zasadit o popravu řidiče, gestapo ho nakonec propustilo jako nevinného.
„Přilítla a vůbec se neptala, co se stalo s klukem. Řvala, kde je řidič,“ popsala pamětnice Věra Ličková. Heydrichová podle svědků nebrečela, místo toho zuřila vzteky. Všechny, kteří v nákladním voze jeli, chtěla nechat postřílet. Gestapo proto všechny nahnalo do areálu zámku a tam je mělo dlouhé hodiny vyslýchat.
Když Karel Kašpar Klause srazil, stejně jako několik dalších zpanikařil a rozhodl se ze strachu před pomstou utéct do lesa. Právě proto se Lina Heydrichová tak urputně sháněla po řidiči. Gestapu ale Karel Kašpar neunikl, zanedlouho ho dopadla policie a uvalila na něj vazbu.
Ačkoliv pod koly jeho vozu zemřel syn někdejšího vysoce postaveného nacisty, jehož manželka teď začala usilovně volat po nejtvrdším možném postihu, po osmi týdnech za mřížemi čekal Kašpara osvobozující verdikt. Jel prý přiměřenou rychlostí, nehodu svou neopatrností zavinil Klaus Heydrich, a tak Kašpar odešel s pouhou pořádkovou pokutou.
Je otázkou, co přesně za shovívavostí jindy krutého gestapa stojí. Lině Heydrichové se každopádně ani v nejmenším nelíbila a dost ostře proti rozhodnutí protestovala. Heinrich Himmler ji však označil za politizující vdovu, stejně tak odmítl Kašpara více potrestat i Karl Hermann Frank.
(Zde mi dovolte jen malou vsuvku - Lina je označována za monstrum, pro její touhu po smrti řidiče, jež jí zabil syna. Zamysleme my všichni jako rodiče, do jaké míry by se naše reakce lišila, kdyby nám někdo kousek od domu srazil a přejel dítě. Více k nepochopení je touha nechat postřílet celou posádku vozu, to ano)
Po válce se z bývalé nacistky a manželky SS-Obergruppenführera Liny stal uprchlík. Po několika měsících nakonec v druhé polovině roku 1945 dorazila i s dětmi na rodný Fehmarn. Během následující dekády měla jen omezené příjmy a po určitou dobu se dokonce musela skrývat před úřady z obavy, že by mohla být vydána do Československa. Zdejší mimořádný lidový soud ji totiž v roce 1948 v nepřítomnosti odsoudil k doživotí. Nicméně britské úřady nakonec odmítly žádost československé vlády o vydání Liny Heydrichové do Československa.
Dům ve Fehmarnu, který Britové po válce dočasně zkonfiskovali, jí byl navrácen. Později také podala několik žalob proti státu (v letech 1950 až 1959). V roce 1956 obdržela vdovský důchod ve výši 150 německých marek s odůvodněním, že její manžel padl jako nadporučík v záloze. Opakovaně žádala o penzi generálskou, přestože Heydrich coby generál SS nebyl podle německých úřadů „vojákem“, nýbrž válečným zločincem. Nakonec jí byl přiznán vdovský důchod.
Nakrátko se provdala za Mauna Manninena. S ním v roce 1965 koupila ve městě Burg (ostrov Fehmarn) penzion „Imbria Parva“. Značnou část jeho klientely však tvořili bývalí příznivci národního socialismu, kteří zde vzpomínali na „staré časy“.
V roce 1976, ve věku 65 let, začala psát s německým politologem a historikem Wernerem Maserem své paměti, jež vyšly pod názvem Leben mit einem Kriegsverbrecher (Život s válečným zločincem; pro druhé vydání byl název upraven na Můj život s Reinhardem). Na období života v Čechách opakovaně vzpomínala s nostalgií. Ani na konci života neprojevovala žádnou lítost a odmítala připustit jakoukoliv manželovu vinu na nacistických zločinech. Zemřela v srpnu 1985.
Silke byla považována za největšího miláčka svého otce. Údajně vystudovala operní pěvectví, oplývala také výjimečnou krásou, díky které se měla se živit v Americe jako modelka.
O Marte nejsou žádné zprávy.
Jiný příběh je to s Heiderem Heydrichem, druhorozeným synem. Ten je nám Čechům „nejblíže“, vyšlo s ním vícero rozhovorů a to především v době, kdy se zajímal o zámek v Panenských Břežanech.
Mladší Heydrichův syn Heider se vyučil mechanikem, po odborné průmyslové škole a absolvování inženýrského studia pracoval čtyřicet let v leteckém průmyslu, mimo jiné byl členem představenstva firmy Dornier, která se zabývá konstruováním malých letadel. Před několika lety se stal předsedou odbočky Křesťansko demokratické unie (CDU).
Později z ní ale vystoupil. Hned na začátku devadesátých let se připojil k soukromé iniciativě na pomoc Polsku a podpořil propuštěné zaměstnance firmy Dornier, na jejichž podporu založil profesní svaz. Jak sám říká, jeho tématem je ochrana sociálních práv.
Co se během války přesně dělo a jakou roli v tom měl jeho otec, si Heider začal uvědomovat později. „Přečetl jsem mnoho knih, navštívil jsem místa hrůzy – koncentrační tábory v Polsku a Německu … Když však sleduji politické dění ve světě, mám dojem, že se lidstvo ze zločinů třetí říše bohužel poučilo jen málo,“ varuje.
Se jménem Heydrich se v životě musel často potýkat. „V zaměstnání jsem ale skutečně mnohokrát zažil všelijaká osočování. Výjimkou nebyly ani dost ošklivé útoky – s cílem ocejchovat mě jako nacistu a tím mě zcela znemožnit. Naše tři dcery to mají jednodušší od té doby, co se provdaly. Ale pro našeho syna bylo příjmení břemenem. I v jeho generaci hrálo roli, jestli je člověk vnukem ‚nacistického zločince Heydricha‘,“ prozradil.
Závěrem se dá říci, že Lina nikdy zcela neprohlédla hrůzy nacistického režimu. Buď to pouze tvrdila, nebo opravdu neznala rozsah hrůz, jež nacistický režim páchal. Ve své knize stále a stále uvádí, že její muž s ní doma svou práci nijak neprobíral.
Jeho samotného označovala za muže, který byl stále méně a méně doma, jak jeho politická moc rostla, ale manželem jí byl dle jejích slov skvělým. Atentát na něj nikdy nepochopila jako akt msty přímo proti němu, měla za to, že si ho Češi zkrátka a dobře vybrali jako objekt pomsty a odpověď na nacistický režim.
Klaus byl svou tragickou smrtí v jistém smyslu slova ušetřen možného hrůzného zjištění, kdo byl jeho otec.
Názory Silke ani Marte bohužel neznáme, lze ale předpokládat, že si Silke otce nepamatuje a Marte ani nemůže, takže nemohou mít citově zabarvený a zkreslený pohled na to, kdo jejich otec byl.
Heider jednání svého otce odsuzuje, označuje se za demokrata a jediná oblast, kde se otce „zastane“, je když mluví o tom, že ho rozlišuje jakým byl otcem, a jakým byl politikem.
Jisté je, že pro všechny je Heydrichova krev těžkým stigmatem až do smrti.
Zdroje:
Kniha Můj život s Reinhardem
https://www.expres.cz/…tes
https://cs.m.wikipedia.org/…ová
https://www.svetzeny.cz/…sku
https://www.lidovky.cz/…ogo
