Článek
Pravděpodobně rok 1966.
V chorvatském Zagrebu si zdravotní sestra jménem Hedviga Golik uvaří čaj, pustí televizi a posadí se. A už tak zůstane.
Byt zůstal zamčený, a sousedi si proto mysleli, že se odstěhovala.
Někdo říkal, že odjela do Bělehradu, jiní, že vstoupila do sekty v Makedonii.
Každý měl teorii — ale nikdo klíč. A nikdo neměl potřebu zjistit, co se doopravdy stalo.
Bylo známo, že Hedviga měla sestru, učitelku v Záhřebu, se kterou se ale rozhádala
Kontakt přerušily a už ho nikdy neobnovily.
Nejblíže k ní měla sousedka Katica Carić.
Popisovala ji jako excentrickou, náladovou a nevyzpytatelnou. Hedviga střídala období, kdy byla tichá jako myš, s obdobími, kdy prý bezdůvodně křičela po lidech a běhala po ulici.
Nikdy se s ostatními nájemníky nestýkala, ale byla známá tím, že měla záchvaty vzteku i ve chvílích, kdy jí někdo pomohl. Sousedé se domnívali, že trpí schizofrenií.
Carić jí občas vyřizovala pochůzky — nákupy, dopisy.
Ale nikdy spolu nemluvily. Hedviga nescházela dolů: místo toho spouštěla po schodech kbelík s penězi a seznamem. Nakoupené věci jí Katica pokládala ke dveřím.
Hedviga občas byt i pronajímala cizím lidem a na delší dobu mizela. Carić tvrdila, že ji naposledy viděla před jejím bytem s dvěma či třemi mladými muži — někdy kolem let 1963 až 1973, nevěděla přesně.
A potom Hedvika zmizela.
Roky ubíhaly, režimy padaly, Jugoslávie se rozpadla, lidé se stěhovali
A v tom podkrovním bytě pořád seděla žena s čajem, kterou nikdo nehledal.
V roce 2008 se majitelé rozhodli budovu zrekonstruovat. Vyrazili dveře — a byla tam Hedviga.
Seděla u stolu, deku přes nohy, hrnek čaje vedle sebe. Televizi před sebou. Starý model, šedý obraz, bez signálu.
Čas se v tom bytě zastavil přesně v moment, kdy ona přestala dýchat.
Pitva nedokázala určit přesný rok smrti, jen to, že to muselo být dávno.
Nikomu nechyběla
Policie později zjistila, že Hedviga nikdy nebyla oficiálně nahlášena jako pohřešovaná. Existoval jen neoficiální záznam z roku 1973 — soused prý hlásil, že „už ji dlouho neviděl“.
Nic víc.
Neformální pátrání po Jugoslávii skončilo bez výsledku.
Rodina se nikdy nepřihlásila. Sousedé už v roce 1981 tušili, že je mrtvá. Ale místo toho, aby to oznámili, řešili, kdo dostane její byt. Každý chtěl aspoň metr čtvereční.
Když se v roce 1991 zástupce nájemníků Mirko Horvatić pokusil situaci nahlásit městským úřadům, vypukla válka. A úřady měly zjevně jiné priority než starý zamčený byt, ze kterého se nikdo neozýval.
Příběh Hedvigy Golik se stal symbolem osamění. Ne toho romantického, kdy si dáte víno a říkáte si, že nikoho nepotřebujete.
Ale toho opravdového — kdy svět nepotřebuje vás.
Nikdo si nevšiml, že zmizela. Nebýt rekonstrukce, nikdy se o ní už nikdo nedozví. A to je ta nejtišší a nejsmutnější forma smrti, jakou si lze představit.
Zdroj:
