Článek
Kauzu odstartovala spisovatelka Nina Špitálníková, když objevila svůj charitativní sešit na Knihobotu. Bez ISBN, bez distribuce, bez svolení.
Za 4 250 Kč.
A ne, to není překlep.
To je cena, kterou algoritmus určil za sešit, jehož jedinou hodnotou měl být dobrý skutek.
Špitálníková to okomentovala ostře:
> „Čtyři tisíce korun. Za sešit. Knihobot není ekologie, to je lichva s recyklovaným obalem.“
Knihobot se roky prezentoval jako něco mezi knihovním spasitelem a startupem s duší
Ale v zákulisí se začaly ozývat jiné příběhy — o brigádnících pod tlakem, o normách, o tabulích výkonu, které připomínaly školní soutěž „Kdo bude víc robot než člověk“.
Čím víc knih jsi zvládl, tím víc jsi byl „hodný“.
Čím pomalejší jsi byl, tím víc jsi věděl, že tohle nebude tvůj dream job, ale spíš noční můra.
A zatímco se venku mluvilo o ekologii, uvnitř se řešilo, kolik sekund ti trvá zabalit Vančuru.
To největší kouzlo Knihobotu bylo, že působil, jako Žádné vyhazování, jen recyklace, druhá šance, ekologie.
Jenže podle výpovědí některých zaměstnanců končí neprodejné knihy ve spalovně.
Protože prý „už nejsou atraktivní“.
Takže knihy, které měly dostat druhý život, dostaly spíš kremaci s diplomem z PR.
K tomu přidejte drobnost: algoritmus prý bere každý podpis v knize jako autogram autora.
Takže věnování typu „Pro babičku k Vánocům“ může mít najednou tržní hodnotu jako podepsaná sbírka Seiferta.
Odpověď Knihobotu
Zakladatel Dominik Gazdoš reagoval v duchu: Nikdy jsme netvrdili, že jsme stoprocentně ekologičtí.
Některé knihy se prostě likvidují.
A brigádníkům platíme férově — minimálně 140 korun na hodinu.
A ten sešit? Chyba algoritmu.
Věta „chyba algoritmu“ je dnes asi nová verze „sorry, spletl jsem se“.
Jen se lépe prodává.
Knihobot nebyl špatný nápad. Jen se proměnil v přesně to, proti čemu měl být.
Možná by pomohlo, kdyby si Knihobot přečetl vlastní slogan.
A kdyby mu někdo připomněl, že druhý život není o tom, že ti buď vynáší, nebo je z něj popel.
