Článek
Nechte mne ihned na úvod říct, že opravdu nemůžu nalézt víc stupidnější slovní spojení, než „půjčit“ dítě. Dítě není hračka, takže představa některých příbuzných, že rodiče jim mají pro radost půjčit své dítě, hůře, že mají nějaký nárok na to, aby jim bylo půjčeno dítě, je vážně dost zvláštní.
Přejděme tedy k tématu. A já si pro toto téma volím především pohled matky, jelikož matky mají přece jen s dětmi těsnější a nálehavější spojení. (Což dává rozum, když je 9 měsíců nosily a v podstatě samy tvořily ve svém těle a porodily je - to by mělo být jednou provždy neoddiskutovatelným faktem - a následně s nimi tráví první měsíce či některé přímo první 3 roky života každý den, bez přestávky.)
Jste tedy maminka na mateřské, a okolí už valí horem dolem, kdy jim svěříte na hlídání dítě, kdy ho bude moct mít ten a onen příbuzný o samotě bez vás. Představa je to pro vás pochopitelně obtížnější, než pro tatínka dítěte - on chodí do práce, věnuje se třeba i dalším svým aktivitám, není tak jako vy rodičem 24 hodin, 7 dní v týdnu.
Jste v situaci, kdy máte přemýšlet nad svěřením dítěte někomu jinému, tak trochu sama, protože kdo vás zcela pochopí, jak se cítíte? No jedině další maminka též na mateřské, s hlavou ovládanou hormony, tak jako vy. Dost ovšem okecávek - kdy svěřit dítě někomu jinému?
Až budete vy sama chtít. Až se na to budete cítit, až se dítě samo projeví, že je připravené někde zůstat bez vás.
A návazná otázka - komu dítě svěřit?
Pouze tomu, komu opravdu věříte, že se o dítě dobře postará během hlídání, a dítě s ním bude rádo.
Tento článek může vyznívat vtipně - to je přece jasné, že dítě maminka svěří jen tomu, komu bude chtít a až bude chtít!
Bohužel je to chyba lávky. Spousta maminek své dítě svěří někomu dříve, než se na to doopravdy cítí, a i někomu, komu tak úplně nevěří. Proč? Většinou z důvodu, „aby byl v rodině klid“.
V nejedné rodině se objeví příliš přísavkovitý příbuzný, který si svoji roli plete s rolí rodiče - takže má dojem, že o dítěti může rozhodovat a že na něj má právo. A urazí se, když je usměrněn, nebo je mu sděleno, že zkrátka ještě hlídat nebude. Kvůli takovým některé maminky dělají to, co ještě nechtějí, aby nebylo v rodinách dusno.
A já to považuji za extrémně smutné a zbytečné.
O dítěti rozhodují rodiče a v tomto ohledu věřím, že mají o střípek víc rozhodovat matky, když je dítě ještě opravdu malinké - to ony vidí své dítě každý den, znají ho nejlépe do všech detailů. Je tedy jejich zodpovědností umět nejlépe vyhodnotit kdy, a komu dítě svěřit na hlídání.
Dítě ve svém těle vystavěly a odnosily ony, ony ho porodily, a především miminka v prvních měsících života mají na matku nesmírně silnou vazbu. A zcela pochopitelně a prokazatelně mají matky po porodu s dítětem spojení i na oné hormonální úrovni. Je to příroda.
Přesto, že žijeme v době, v jaké žijeme, instinkty a propojení matky a dítěte se nijak nezměnily. Technologický a lidský pokrok přírodu nepřesvědčí, že nemá miminkům programovat do hlaviček systém „na mamince závisí mé přežití“. A matkám nelze vymazat pudy, jež jí nutí dítě chránit, a mít ho u sebe.
Proto je třeba nechat maminky s dětmi na pokoji, a nechat je, ať se sžívají a žijí jak potřebují, a až přijde čas, matky rozhodnou, kdy a komu děťátko na hlídání svěří. Urážet je výrazy jako „přecitlivělá“ a „hysterická“ je jen známkou pošramoceného ega okolí a neschopností pochopit, že přesně do těchto záležitostí nikomu jinému nic není.