Článek
Člověk vysokého věku je převezen do domova důchodců, kde už má zůstat. Tvrdě řečeno, dožít. Ztratí pocit vlastního domova, denně vídá pracovníky, jež se o něj mají starat, je lehce pozbyt pocit vlastního klidu.
Přesto říkám, že své rodiče tam jednou s nejvyšší pravděpodobností dám. A doufám, že mě mé děti do takového zařízení také umístí.
Předně, rozhodně to není myšleno tak, že si přeji rodiče jednou takto odklidit a dále se nezajímat. Rozhodně ne. Ani neříkám, že si přeji takové zacházení od dětí, ve smyslu odložit a už pak nemít zájem.
Řeším na tom čistě stránku praktickou, a pak stránku hrdosti.
Nejprve praktická stránka: Chci mít jednou rodiče nastěhované u sebe doma, obstarávat je ve svém vyšším věku, jako by byli děti? Když už budou dávno na světě mé děti, vnoučata? Bohužel ne. Naše výchovná a tím pádem starající se fáze života (nějakých přibližně řekněme 16 let) se odehrává, když máme děti. Předtím, ani potom nemáme být zatíženi starostí a péčí. Tato fáze je jen pro naše děti a nedá se zopakovat.
Chci, aby se mé děti jednou museli starat o mě? Nikoliv. Narodily se z lásky nás rodičů a byla naše povinnost se o ně postarat, dát jim lásku, vést je počáteční fází života a připravit je na jejich vlastní, dospělý život. Ony povinnost starosti o nás nemají. My se je rozhodli mít, ony se pro nás nerozhodly.
Stránka hrdosti je věc další. Opravdu jsme hluboce všichni přesvědčeni, že naše celý život krásná, statečná matka, jež uměla vyřešit každé naše trápení od rozbitého kolena, až po zlomené srdce, ta, jež byla naší učitelkou ve femininní sféře života, si přeje, abychom ji jednou přebalovali? Přeje si otec, ochránce, mužský vzor, abychom ho jednou obstarávali slabého, nemohoucího a viděli, že z chlapa jako hora je vetchý stařeček, který už si stěží něco zapamatuje?
Chceme, aby nás jednou staré, nemohoucí, s otupělou myslí měli na krku naše děti? Aby nás takto viděly, abychom jim byli na obtíž? Přes všechnu tu lásku, jež k nám děti snad budou mít - je to realita. Byli běsme na obtíž.
Je i přes toto vše uvědomění domov důchodců strašlivé místo, kam nás dají zlé děti, nebo naopak je to logický krok, abychom si zachovali důstojnost, a bylo o nás postaráno?
