Článek
Zní to učeně, ale ve zkratce: sekundární neplodnost znamená, že už dítě máte, ale další se nedaří.
Tělo, které jednou spolupracovalo, si teď dává dovolenou. Lékaři o ní mluví, jako by to byla menší tragédie než ta „primární“. Jenže to je omyl. Protože když už víte, jaké to je mít dítě — a znovu to nejde — bolí to jinak.
Proč se to děje
Příčin je celá mozaika a někdy se nedá najít ta jedna „hlavní“.
Ale pár klasických podezřelých existuje:
- Věk. Jo, to slovo, co straší ve všech ženských časopisech. Po třicítce plodnost klesá, po pětatřicítce padá strměji než motivace cvičit po práci.
- Změny po porodu. Srůsty, hormonální zmatky, nebo prostě tělo, které se rozhodlo, že už má dost.
- Hormonální chaos. PCOS, štítná žláza, rozhozený cyklus — vnitřní anarchie na hormonálním hřišti.
- Partner. Kvalita spermií se taky mění, a ne vždy k lepšímu.
- Záněty, infekce, imunita. Někdy potichu, bez příznaků, ale dokážou v těle dělat paseku.
- Stres. A teď se podržte — stres z toho, že se to nedaří, může způsobit, že se to nedaří. Klasický začarovaný kruh, který by si zasloužil vlastní sitcom.
Co s tím
Pokud už se snažíte déle než rok (a je vám přes 35, tak klidně půl), je čas přestat házet ovulačními testy po partnerovi a zajít k odborníkům.
Ne nutně hned na IVF, ale na vyšetření:
hormony, ovulace, průchodnost vejcovodů, spermiogram, imunologie…
Prostě taková celotělová inventura.
Někdy stačí hormonální léčba, jindy odstranění srůstů nebo drobná úprava životního stylu.
A někdy pomůže právě IVF — což není žádné „selhání“, ale medicínský zázrak, který tu je proto, aby pomáhal.
Nejtěžší část? Ticho
Většina žen, které si tím procházejí, říká totéž: nejhorší je pocit viny a nepochopení.
Protože když už jedno dítě máte, okolí má tendenci říkat:
„Buď ráda, že máš aspoň jedno.“
„Tolik žen by ti závidělo.“
Jo. Díky. To fakt pomáhá.
Jenže to, že jste vděčná za první dítě, neznamená, že nemůžete chtít druhé.
To se vzájemně nevylučuje.
Sekundární neplodnost bolí — jen o ní nikdo moc nemluví, protože se společensky „nehodí“ stěžovat si, když už jedno dítě máte.
Tak se to dusí uvnitř. A v tom tichu je to někdy těžší než všechny odběry krve dohromady a všelijaká vyšetření, která byste hned podstoupila, jen kdyby to mohlo přinést druhé miminko.
Co může (trochu) pomoct
Najít doktora, který vás bere jako člověka, ne jako rozbitou ženu.
Mluvit s partnerem, i když to není snadné. Muži to často řeší jinak — tiše, vnitřně, někdy s humorem, který vás vytočí. Ale řeší to.
Dovolit si cítit všechno. Vztek, smutek, naději, závist, únavu.
A připomenout si, že žádná cesta k dítěti není „méně hodnotná“. Ani ta, co vede přes laboratoř.
Sekundární neplodnost je jako kapitola, kterou nikdo nečekal, ale o to víc zasáhne. Není to selhání. Není to karma. Není to trest. Je to jen jedna z těch karet, které si člověk nevybere — ale i s ní se dá hrát důstojně.
