Článek
Prohlásila, že je dcera nevychovaná, a zaslouží si, aby jí přiletěla jedna výchovná za to, že se ještě vzteká, když jí něco zakážeme.
Přestala jsem tedy dcerku objímat a místo toho jsem bez varování uštědřila facku. Ne dceři. Tchyni.
Začala po několika vteřinách ohromeného ticha hystericky řvát, co si to jako dovoluji, začala mě vyhazovat z domu a na mého manžela ječela, že jsem ji napadla, a ať něco okamžitě udělá. Ten si jen pobaveně založil ruce a řekl jí, že přece dostala jen jednu výchovnou. Za své negativní pocity a jejich vyjádření.
Na to nijak neodpověděla.
Jo, prý už k ní nemáme nikdy chodit. Manžel může - až se se mnou rozvede.
Zvláštní, že? Když má dvouletá dcera s nezralým dětským mozečkem, jenž ještě neumí tak dobře zpracovávat emoce a neumí se ještě příliš dobře vyjádřit, projeví svou nespokojenost nad něčím, mám ji uhodit. A když mě tchyně nabádá k násilí na vlastní dceři a uráží ji za její zvídavost a negativní reakci na zamezení jejího objevování světa, tak má reakce musí být umírněná.
Když uhodím tchyni, napadla jsem ji. Když uhodím dceru, tak ji vychovávám, a není to žádný problém?
Kdybychom se všichni chovali k sobě navzájem tak, jak starší generace vychovávala děti, tak to bych měla muže uhodit pokaždé, když do pěti minut neudělá to, oč ho žádám. Tchyni bych měla proplesknout pokaždé, když mi řekne něco negativního nebo má jednoduše špatnou náladu.
Protože když mám trestat nezralou osůbku za její pocity a věci, jež dělá s nevědomostí, že je to špatně, tak to abych řádně trestala ty, kteří zralí jsou a moc dobře rozumí tomu, co jim říkám, no ne?
