Článek
Karen Wetterhahnová byla respektovaná chemička a profesorka na Dartmouth College. Zabývala se toxickými kovy, jejich vlivem na lidské tělo i životní prostředí. Jinými slovy: patřila k lidem, kteří o nebezpečí věděli víc než kdokoli jiný.
V srpnu roku 1996 pracovala s dimethylrtutí – extrémně toxickou, ale v té době běžně používanou laboratorní látkou. Měla na sobě latexové rukavice, stála u digestoře a postupovala přesně podle tehdejších bezpečnostních předpisů.
Při přelévání tekutiny jí kapka chemikálie stekla po rukavici. Karen to zaregistrovala. Nepropadla panice. Neměla důvod. Vždyť rukavice měla právě proto.
Netušila, že už se jí odpočítává čas.
Dimethylrtuť je zrádná. Bez barvy. Bez zápachu. A – jak se později ukázalo – schopná během několika vteřin proniknout latexem přímo ke kůži.
Karen pokračovala v práci, pak odešla domů. Dny plynuly. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se v jejím těle už rozbíhal proces, který nebude možné zastavit.
První příznaky přišly nenápadně. Únava. Nevolnost. Zmatek. Později se přidaly problémy s rovnováhou, řečí, koordinací pohybů. Lékaři Karen nedokázali zachránit, její tělo postupně selhávalo.
O necelý rok později, 8. června 1997, Karen Wetterhahnová zemřela. Ne kvůli nehodě, ale kvůli drobné mezeře v lidském poznání.
Její smrt otřásla vědeckým světem. Najednou bylo jasné, že dosavadní bezpečnostní opatření nestačí. Latexové rukavice přestaly být samozřejmostí. Práce s organickými sloučeninami rtuti se zpřísnila. Laboratoře po celém světě přepsaly své protokoly.
Karen to už život nevrátí, ale zachránilo to jiné. Pravděpodobně mnoho dalších životů.
Zdroje:
