Článek
Byl to obyčejný den. Seděla jsem ve vlaku, v ruce kafe v kelímku a koukala z okna na pole a lesy, které ubíhaly kolem. V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem už dlouho jen běžela. Ze schůzky na schůzku, z práce domů, ze spánku do dalšího dne.
Tentokrát jsem nikam nespěchala. Nemusela jsem kontrolovat emaily, odpovídat na zprávy, vysvětlovat, proč nestíhám. Seděla jsem tam a jen byla. Vzduch ve vlaku byl těžký a voněl po kávě a dešti, který se opíral do oken.
Začala jsem si všímat detailů. Stromů, které se ohýbaly ve větru, babičky, která seděla naproti a usmívala se na malou holčičku. Všimla jsem si, že i když svět spěchá, já nemusím spěchat pořád s ním.
Od té doby si dávám „vlakové chvíle“ i doma. Ráno se posadím s kávou a deset minut jen koukám z okna, aniž bych sahala po mobilu. Připomínám si, že dýchám, že žiju a že i obyčejné chvíle mají hodnotu.
Máte také své „vlakové chvíle“, kdy si uvědomíte, že život není jen o spěchu? Napište mi do komentářů, co vám tyto momenty přinesly.
