Článek
Být sama jsem kdysi nesnášela. Bálo mě ticho, prázdný byt, večery, kdy nikdo nepsal ani nevolal. Držela jsem se lidí, kteří ke mně nepatřili, jen abych nebyla sama.
Pak přišel den, kdy jsem zůstala sama, a nemohla jsem to změnit. Zprvu to bolelo, připadala jsem si prázdná, nepotřebná, ztracená. Všichni mluvili o tom, jak je důležité „mít rád sám sebe“, ale nikdo neřekl, jak se to dělá.
Začala jsem chodit na dlouhé procházky, vařit si snídaně, i když jsem u stolu seděla sama. Začala jsem si psát deník, kde jsem si dovolila být upřímná. Začala jsem poslouchat, co chci, co mě baví, co mi dělá radost.
Najednou jsem zjistila, že samota není nepřítel. Je to prostor, kde se člověk může potkat sám se sebou a začít se poznávat. A pochopila jsem, že vztah s ostatními bude vždycky jen tak silný, jak silný je vztah, který mám sama se sebou.
Jak vy prožíváte samotu? Je to pro vás výzva, nebo prostor pro růst? Podělte se v komentářích.
