Článek
Nikdy nezapomenu na ten den. Seděl jsem v kanceláři, před sebou papír s výpovědí a slyšel, jak se kolem mě točí svět. HR manažerka na mě koukala s tím soucitným pohledem, který nenávidíte, protože víte, že není skutečný.
Věděl jsem, že ten den přijde. Byla to velká firma, restrukturalizace, „nejsi to ty, je to situace“. Ale i tak mě to zasáhlo. Měl jsem pocit, že jsem selhal, že teď už nic nebude jako dřív, že jsem ztratil všechno, co mě definovalo.
První týdny doma byly hrozné. Vstal jsem ráno, nasnídal se, a pak jsem si sedl k počítači a snažil se „být produktivní“. Všude ticho, telefon nezvonil, emaily nepřicházely. Měl jsem pocit, že jsem se stal neviditelným.
Ale pak se něco změnilo. Jednou ráno jsem si řekl, že se půjdu projít. Jen tak, bez cíle. Sedl jsem si na lavičku v parku, pozoroval lidi a najednou jsem se cítil svobodně. Uvědomil jsem si, že jsem pořád čekal na něco „až potom“. Až budu mít víc času, až budu mít víc peněz, až budu mít víc odvahy.
Teď jsem měl čas. Začal jsem psát, potkal nové lidi, začal dělat věci, které jsem chtěl dělat roky. Najednou jsem zjistil, že nejsem definovaný prací, ale tím, co skutečně žiju.
Dostat padáka bylo to nejlepší, co se mi mohlo stát, protože mě to donutilo zastavit se a začít žít jinak.
Zažili jste někdy moment, kdy vám život sebral něco, o čem jste si mysleli, že je nepostradatelné? A co vám to dalo? Podělte se v komentářích.
