Článek
Když jsem si kupovala levnou jízdenku do Budapešti, vůbec mě nenapadlo, že si s sebou povezu i všechny svoje strachy a otázky. Jela jsem tam „na víkend vypnout hlavu“. Vypla jsem ji, ale trochu jinak, než jsem čekala.
Bylo to už večer, když jsem zabloudila. Mobil vybitý, ulice tiché, a já jsem si najednou uvědomila, že nevím, kde jsem. Že nemám plán, že nemám mapu a že nikdo neví, kde přesně teď jsem. Cítila jsem, jak se mi svírá hrdlo, jak mi srdce buší v krku a jak se mi spouští myšlenky: „Co když…?“ „Jak se dostanu zpět?“ „Proč jsem si vždycky myslela, že musím mít všechno pod kontrolou?“
Sedla jsem si na studené schody u kostela a poprvé za dlouhou dobu nechala ticho, ať ke mně promluví. Vzpomněla jsem si, proč jsem sem jela – byla jsem vyčerpaná z práce, z toho, že pořád něco musím. Být ztracená bylo nepříjemné, ale taky to bylo poprvé po dlouhé době, kdy jsem se zastavila a dýchala.
Pak přišla starší paní s igelitkou. Zastavila se, něco řekla maďarsky a usmála se, jako by to byl ten nejpřirozenější úsměv na světě. Lámavou angličtinou se mě zeptala, kam chci jít, a pomohla mi najít cestu zpět.
Nebyl to jen návrat k hostelu. Byla to připomínka, že svět není jen místo plné spěchu a kontroly, ale i laskavosti a nečekaných spojení. A že i když se občas ztratíme, není to konec světa. Možná je to začátek.
Už jste se někdy ztratili a našli při tom něco, co jste vůbec nehledali? Podělte se o svůj příběh do komentářů, ráda si ho přečtu.
