Článek
Na Silvestra zazvonil Jonáši Hrubínovi telefon. Volala mu žena, aby poděkovala. Před čtyřmi lety pomáhal její kamarádce – seniorce po mrtvici s ochrnutou polovinou těla, která přespávala v lese. Dnes má díky jeho pomoci vlastní byt s pečovatelskou službou.
„Měl jsem z toho velkou radost,“ říká Jonáš Hrubín, který od ledna vede Farní charitu Praha 1-Nové Město. Organizace se specializuje na pomoc ženám bez domova v centru hlavního města.
Začíná to v kanceláři, pokračuje na ulici
Každé ráno vypadá podobně. Tým sociálních pracovníků si rozdělí lokality a domluví, které konkrétní ženy navštíví. Do batohu přibalí kávu, čaj, termosku s polévkou. V zimě teplé ponožky, legíny, spodní prádlo. A vždycky i menstruační pomůcky.
„Naše práce je založená na vztahu. Nejde jen o materiální pomoc,“ vysvětluje empatický muž. K terénní sociální práci se dostal v roce 2010, když během studia začal pracovat ve Farní charitě sídlící tehdy ještě v ambitu kláštera u kostela Panny Marie Sněžné.
„Zajímaly mě osudy lidí, které jsem celý život potkával na ulici. A jak jinak se k nim dostat než skrze rozhovory a zkušenost sociální práce?“
Největší mýtus o bezdomovectví
Představa ženy bez přístřeší bývá většinou stejná: zanedbaná, nečistá, možná opilá. Realita je jiná.
„Potkávám i upravené starší dámy s taškou na kolečkách, které vypadají jako vaše sousedka. Na první pohled není nic poznat,“ popisuje Hrubín. „To je možná ten největší mýtus: že bezdomovectví má jednu tvář.“
Ženy na ulici podle něj nejsou „jiné“. Jsou to lidé se stejnými potřebami, radostmi i strastmi. Jen ztratili něco zásadního.
Co bolí nejvíc? Ztráta naděje
Nejhorší není zima ani hlad. Je to pocit, že se už nic nezmění.
„Tím nejpalčivějším problémem je chybějící naděje, že se jejich život může změnit k lepšímu,“ říká nový ředitel Farní charity na Praze 1. Problémy žen bez domova jsou podle něj tak komplexní, že i s maximálním úsilím a podporou sociálních pracovníků může plán na návrat do běžného života selhat.
„Udělat v životě změnu je těžké pro kohokoliv z nás, když máme zázemí v podobě bydlení, rodinu, přátele, zdravotní péči i finance. Lidé na ulici nic z toho nemají. A přesto se pokoušejí znovu a znovu. My jako terénní pracovníci jim přinášíme naději, že má cenu dál bojovat a že na to nejsou sami.“
Vedení s pokorou terénního pracovníka
Nová pozice ředitele je pro Hrubína výzvou. Za sebou má zkušenost s třemi ředitelkami organizace, všechny podle něj usilovně pracovaly na rozvoji služeb.
„Pozici přebírám s velkou pokorou a respektem. Jelikož jsem byl léta terénním pracovníkem, vážím si každého kilometru našich zaměstnanců i každé vydané polévky,“ zdůrazňuje.
Zásadní změny nechystá. „Spíše bych rád navazoval na to dobré, co tu již je, a postupně posiloval podmínky pro přímou práci. Aby naši zaměstnanci měli dostatečnou podporu a mohli dlouhodobě dělat svou práci kvalitně a srdcem.“
Charita má podle něj zůstat místem, kam se člověk může obrátit bez strachu z odsouzení. „Služba, která nestojí nad lidmi, ale jde vedle nich. S respektem k jejich důstojnosti.“
