Aťka Janoušková: Gestapo jí zničilo dětství, po smrti milence na muže zanevřela

Když se 16. března 1930 narodila v Praze klenotníkovi Rudolfu Janouškovi dcera Vlasta, málokdo tušil, že její křestní jméno brzy úplně vytlačí přezdívka, kterou si v dětství sama vymyslela. „Aťka se tak vžila, že spousta lidí ani neví, že jsem Vlasta. Nedokázala jsem tehdy své jméno ani vyslovit,“ vysvětlovala v jednom z rozhovorů. Dětství prožila na Letné a později v centru Prahy, přičemž už od osmi let navštěvovala baletní školu Marty Aubrechtové ve Vodičkově ulici.

Zásadní průpravu získala v pražském Hlaholu, kde sídlila škola primabaleríny Národního divadla Zdenky Zabylové. V tomto souboru se rekrutovaly děti pro potřeby první scény a Aťka vynikala pohybovou pamětí a mentální vyspělostí. Začátky v Národním divadle pro ni byly radostným obdobím, hostovala v baletu, opeře i činohře. „V paměti mi utkvěla detektivní hra Emila Vachka Prsten, kde jsem pod režijním vedením Jiřího Frejky hrála dceru Františka Smolíka,“ vzpomínala na éru, kdy se na jevišti potkávala se Zdenkou Baldovou či Bedřichem Karenem.

V Pucciniho Madame Butterfly si ji tehdejší operní hvězdy jako třeba Marie Budíková nemohly vynachválit. Důvod byl prostý – Aťka byla díky svému vzrůstu lehká, což pěvkyním umožňovalo zpívat náročné árie s dítětem v náručí, aniž by ztrácely dech. „Já jsem od malička věděla, jaká budu. V životě mě potkaly různý věci, které jsem musela překonávat. Odmala jsem se naučila se nepoddávat,“ popisovala s odstupem let vnitřní disciplínu, která jí později pomohla čelit profesním i osobním problémům.

Profesní dráhu v Národním divadle ukončilo v roce 1942 anonymní udání. Někdo z okolí divadla adresoval ředitelství dopis, ve kterém napadl skutečnost, že jako dcera židovky hraje na první scéně. Výsledkem byla okamžitá výpověď z rozpracované role Barborky v činoherní inscenaci Zuzana Vojířová. Pro dvanáctiletou dívku to znamenalo absolutní zákaz veřejné činnosti a nucenou izolaci v době, kdy se její kariéra začala slibně rozvíjet.

V létě 1943 vtrhlo do bytu Janouškových gestapo, zatímco Aťka byla na prázdninách v Přibyslavi. „Měla jsem štěstí, že jsem nebyla doma. Vzhledem k mému růstu bych byla ideálním cílem pro jejich lékařské pokusy,“ uvědomovala si riziko, kterému unikla jen díky shodě okolností. „Když uviděli náš nádherný byt, řekli si mezi sebou ‚beide‘, berem oba, a zatkli i tatínka, ač k židovské minoritě nepatřil,“ popisovala zatčení rodičů, po kterém zůstala bez zázemí, odkázána na pomoc širšího příbuzenstva.

Když jí tetička později vyjednala krátký vstup do zapečetěného bytu, aby si mohla vyzvednout školní pomůcky, naskytl se jí pohled na násilně přerušený život rodiny. „Do smrti to nezapomenu: na jídelním stole pořád ještě stál nedojedený oběd, od kterého rodiče gestapo odvleklo,“ vzpomínala na těžký životní okamžik.

U režiséra Miloslava Dismana a v jeho rozhlasovém dětském souboru Aťka našla prostředí, kde její původ i vzrůst nebyly překážkou. Disman projevil osobní odvahu a přijal ji i přes tehdejší zákazy v utajení, aby dál rozvíjela svůj talent. „Mohla jsem s nimi dělat divadlo, což jsem měla strašně ráda,“ vzpomínala na kolektiv, kde tehdy působili i Alena Vránová nebo Zdeněk Borovec. Zatímco o matce neměla zprávy, o smrti otce v Dachau se dozvěděla náhodou, když v noci tajně vyslechla hovor tetičky a strýčka. Neřekla jim, že to ví, aby jim nepřidělávala starosti.

V květnu 1945 se však matka nečekaně vrátila. Jednou odpoledne přiběhla tetička se slovy: „Pojď se podívat, kdo přišel!“ Aťka šla ke dveřím a tam stála máma, která přežila pochod smrti z Ravensbrücku. „Její sytě černé vlasy byly úplně bílé,“ popisovala okamžik, kdy se z domnělého sirotka stala opět dcerou.

Poválečná stabilita však měla krátké trvání. Matka se sice znovu provdala, ale její druhý manžel zemřel na infarkt v roce 1948 poté, co mu v rámci znárodňování zabrali dílnu. Do tohoto krátkého období klidu spadá i rozšíření rodiny o matčiny vyvdáné děti. „Měla jsem radost, že mám sourozence už hotový, že se nemuseli teprve vyrábět,“ glosovala s odstupem fakt, že k ní do domácnosti přibyla sestra starší o pět let a bratr o deset let. Rodina se však po únorových událostech opět ocitla bez prostředků a Aťka Janoušková se musela začít starat sama o sebe.

Krátce po válce rodina stále doufala, že Aťka ještě začne přirozeně růst, ale když se její výška dlouho neměnila, matka ji zavedla k zakladateli české endokrinologie, profesoru Josefu Charvátovi. Ten jí začal injekčně aplikovat testosteron, který měl tehdy chybějící růstový hormon nahradit. „S úsměvem říkával: Sůvičko, ty fousy musíme ohlídat!“ vzpomínala na léčbu, která však k výraznému výsledku nevedla. Když po injekcích zjistila, že jí pouze o půl centimetru vyrostla noha a nemůže nosit lodičky ušité na míru, na další snahy lékařů rezignovala. Definitivně ji v tom utvrdil kolega Jaroslav Vágner, který jí přímočaře poradil: „Vykašli se na to! Zařiď si život podle toho, jaká jsi. Normálů jsou na světě mraky, ale solitérů, těch je málo!“

Než se však mohla naplno vrátit k divadlu, musela si zajistit obživu. Díky perfektní znalosti angličtiny a francouzštiny nastoupila jako cizojazyčná korespondentka do společnosti Centrokomise. „Oddělení čokoláda!“ doplňovala s humorem k období, kdy se zdálo, že její umělecká dráha skončí u psacího stroje. Teprve náhodné setkání s choreografkou z dob Národního divadla vedlo k tomu, že byla doporučena k externí spolupráci s E. F. Burianem, který ji v roce 1950 po přímluvě Stelly Zázvorkové angažoval.

V souboru u Buriana se ocitla po boku Jiřího Sováka, Vladimíra Menšíka či Miloše Kopeckého. „Hrála jsem v různých hrách se všemi výše uvedenými kolegy a jako partneři byli všichni výborní,“ hodnotila své kolegy, kteří se později stali špičkovými komiky. Sám Burian její potenciál využíval natolik, že jí do rozpracovaných inscenací dopisoval role navíc, aby uplatnil její pohybové nadání. Přesto si Janoušková uvědomovala, že v kamenném divadle bude vždy narážet na omezený repertoár postav odpovídajících jejímu vzrůstu, což ji brzy dovedlo k rozhodnutí změnit žánr.

Od manažera Františka Spurného přišla nabídka na místo zpívající komičky u Orchestru Zdeňka Bartáka. Přijetí role však vyžadovalo okamžitý odchod z divadla a přechod k zájezdové činnosti. Burian se s ní loučil s dotazem, zda skutečně chápe, že mění vážené angažmá za „srágoru“. Aťka mu s věcností odpověděla, že to chápe, ale potřebuje pracovat na věcech napsaných přímo pro sebe, nikoliv jen čekat na vedlejší postavy v klasickém repertoáru.

Jako partnerka Emana Fialy a R. A. Dvorského se brzy stala tváří estrádních programů po celé republice. Nejsilnější zážitek jí připravil právě Dvorský při svém návratu do Velkého sálu Lucerny po propuštění z vězení. Janoušková měla za úkol projít středovou uličkou mezi diváky, předat mu kytici a zazpívat s ním duet. „Když jsme dozpívali, strhl se takový aplaus, že mi projel mráz po zádech odshora až dolů a začala jsem se celá třást,“ popsala moment, kdy vyprodaná Lucerna povstala k ovacím.

Tato éra skončila po srpnu 1968, kdy její spolupráce se souborem kolem Jiřího Poppera musela ustat. Ještě předtím však zaujali publikum ve východním Německu, kde Janoušková na veletrhu v Lipsku uspěla s písní Uncle Satchmo’s Lullaby. „Publikum začalo nadšením nejen tleskat, ale i dupat, sál málem spadl,“ líčila atmosféru, kdy jako pozdrav ze Západu interpretovali s Popperem melodii Louise Armstronga. Bylo to období, kdy její pěvecká kariéra vrcholila, než ji okolnosti donutily k další životní změně.

Ačkoli upřednostňovala živý kontakt s divákem, nejširší pozornost jí zajistil mikrofon v dabingovém studiu. Její specifický hlas se v sedmdesátých letech vdechl život desítkám animovaných postav. Role v seriálu Včelka Mája z ní sice udělala veřejně známou osobnost, ona sama však tento úspěch glosovala s odstupem. „V hlavách lidí je tak zasunutá, že pomíjejí všechno ostatní, co jsem kdy dělala. I to, na čem si zakládám,“ přiznávala v rozhovoru.

Práce v dabingu pro ni znamenala vrchol soustředění a kolektivní souhry, kterou moderní technologie postupně vytlačily. Janoušková vyžadovala přítomnost kolegů ve studiu, aby herci mohli na své repliky reagovat v reálném čase. „Musíte se trefit do dechu toho originálu, jinak to není ono,“ vysvětlovala své postupy. Kromě své nejslavnější role namluvila i postavy v seriálech Broučci nebo Příběhy včelích medvídků a za svůj přístup k řemeslu získala v roce 2009 Cenu Františka Filipovského.

Filmové tvorbě se věnovala spíše okrajově, ale její absolutní profesionalita zaujala i Miloše Formana. Když v Praze v osmdesátých letech natáčel snímek Amadeus, obsadil ji do sekvence z lidového divadla v parodii na Mozartovu operu. Forman o Janouškové věděl z doby před svou emigrací, ale při osobním setkání na place ji okamžitě nepoznal. „Když jsme se totiž prvně uviděli při natáčení, ptal se mě, jestli jsem dcera Aťky Janouškové. Nemohl uvěřit, že to jsem skutečně já. Tak mladě jsem vypadala,“ vzpomínala pobaveně.

Pro Janouškovou nebylo natáčení s hollywoodskou produkcí otázkou prestiže, ale řemesla, které vyžadovalo nasazení i v epizodní roli. Výkon v lidovém divadle, kde se musela nechat vytahovat na popruzích z propadliště, potvrdil, že si i po padesátce udržela baletní lehkost a odvahu k fyzicky náročným výstupům. „Důležité bylo, že se to udělalo pořádně, na tom si zakládám,“ shrnovala své působení ve filmu, který později posbíral osm Oscarů, zatímco ona se vracela k práci v dabingovém studiu.

V březnu 1981 se Aťka Janoušková po téměř čtyřiceti letech vrátila do Národního divadla v roli Barborky v opeře Zuzana Vojířová. Byla to tatáž postava, kterou kvůli anonymnímu udání v roce 1942 nesměla v činoherním provedení dozkoušet. Návrat na první scénu, který si později zopakovala i v televizní adaptaci Petra Weigla, vnímala jako profesní zadostiučinění. Kromě dabingu se objevila v komedii Ať žijí duchové! a v devadesátých letech její hlas využívali tvůrci reklam.

V soukromí si zakládala na nezávislosti a svůj byt v Praze - Strašnicích si nechala upravit podle své výšky, včetně kuchyňské linky od truhláře nebo zmenšené pračky. Zásadní zlom v jejím soukromí přinesl srpen 1968, kdy životní partner Josef Poslední zahynul při autonehodě během zájezdu v Mongolsku. Aťka Janoušková byla v té době na dovolené v Rumunsku a o tragédii se dozvěděla s dvoudenním zpožděním. „Jeho odchodem jsem se vlastně rozloučila se všema chlapama,“ uvedla později k rozhodnutí zůstat po tragédii svobodná. Veškerou energii věnovala péči o matku až do jejího skonu. Na životní rány odpovídala prací a humorem, čímž si udržovala respekt kolegů i přátel z Dismanova souboru.

I po osmdesátce působila vitálně a stále vyhlížela další pracovní příležitosti. Účastnila se besed, televizních pořadů i společenských akcí, přičemž si nade vše cenila možnosti zůstat v kontaktu s lidmi. Zdůrazňovala, že bilancování pro ni není tématem a i v deváté dekádě si chce udržet své obvyklé pracovní nasazení.

Konec jejího života přišel náhle. Když se jí několik dnů příbuzní nemohli dovolat, dostali strach o její zdraví. Byt nakonec otevřela policie a nalezla herečku bez známek života. Z lékařské zprávy vyplynulo, že zemřela již dva dny předtím, tedy 7. března 2019. Smrt byla rychlá. Herečka v důsledku prodělané plicní embolie utrpěla srdeční kolaps, šlo o otázku vteřin. Odešla pouhý týden před svými 89. narozeninami. Její ostatky jsou uloženy v rodinném hrobě na Olšanských hřbitovech.

Zdroje:

csfd.cz – Aťka Janoušková

Český rozhlas Dvojka – „V životě jsem musela překonat různé věci.“ Za Aťkou Janouškovou

Reflex.cz – Z Národního divadla mě vyhodili, protože jsem Židovka, řekla Reflexu herečka Aťka Janoušková

Televize Barrandov – U tebe nebo u mě (2018/13) - Aťka Janoušková

irozhlas.cz – Zemřela herečka a dabérka Aťka Janoušková. Hlas propůjčila i včelce Máje