Březnový střet ikon: Svěrák věří v dobro, Klaus v něm vidí jen naivitu

V české společnosti najdeme dvě postavy, které snad nemohou být rozdílnější. Na jedné straně stojí Zdeněk Svěrák, člověk, který postavil svůj život na tom, že si umí udělat legraci sám ze sebe. Na druhé straně Václav Klaus, muž, který jakýkoli pokus o vtip často vnímá jako útok na svou osobu nebo nedostatek úcty. Rozdíl mezi nimi není jen v jejich profesích, ale v tom, jak se staví k vlastní důležitosti a jak chápou svět kolem sebe. Tento střet dvou naprosto odlišných světů určuje, koho lidé přijímají s otevřenou náručí a před kým se raději uzavírají do vnitřní obrany.

Zdeněk Svěrák naučil Čechy milovat vlastní nešikovnost. Jeho pohled na svět, ať už v divadle nebo ve filmu, stojí na jednoduchém pravidle: autor je ten, kdo se plete a chybuje. Svěrák se nebojí vypadat staře, popleteně nebo slabě. Právě tato schopnost shodit sám sebe je klíčem k tomu, proč ho lidé berou za svého. Svěrák o svém vztahu k humoru říká: „Anekdoty jsou pro mě pilulky, které mi osladí den.“ Divák se díky němu nesměje někomu cizímu, ale poznává v těch situacích sebe sama. Tato sounáležitost je v dnešní době vzácná a Svěrák ji buduje desítky let svou přirozeností.

Jeho přístup nikoho neuráží ani nepovyšuje. Svěrák dobře ví, že vtip funguje nejlépe, když míří do vlastních řad. To vyžaduje velkou vnitřní jistotu. Člověk musí pevně vědět, kým je, aby snesl, že se mu ostatní smějí. Když udělá chybu, přizná ji a udělá z ní pointu, což je věc v českém veřejném životě téměř nevídaná. Tato upřímnost vytváří pouto, které žádná politická kampaň nedokáže nahradit. Lidé mu věří, protože se před nimi neschovává za žádnou masku neomylnosti. Svěrák o svém stárnutí a s ním spojených obtížích otevřeně říká: „Moje zapomínání je teď můj největší spoluautor.“ Místo aby své slabosti tajil, udělal z nich přednost, která ho polidšťuje v očích všech generací.

Václav Klaus na to jde obráceně. Pokud se bývalý prezident pokouší o něco, co má připomínat vtip, obvykle jde o jízlivost namířenou proti někomu jinému. Jeho pojetí světa je postavené na síle a převaze. Vtip u něj neslouží k uvolnění napětí, ale k tomu, aby ukázal, že ten druhý se mýlí nebo je méněcenný. Pro Klause je humor spíše nástrojem moci než mostem mezi lidmi. O  vážných tématech Klaus tvrdí: „Já si nemyslím, že by se mělo vtipkovat o věcech, které jsou vážné a které tvoří podstatu našeho státu.“ Tím jen potvrzuje, že na svět hledí skrze přísnou vážnost bez špetky lehkosti.

Největší potíž Václava Klause spočívá v jeho zahleděnosti do sebe. Dobrý vtip totiž vyžaduje moment překvapení a přiznání, že věci nejsou úplně pod kontrolou. Pro člověka, který desítky let buduje obraz odborníka, je představa, že by se stal terčem posměchu, naprosto nepřípustná. Zatímco Svěrák z neúspěchu udělá veselý příběh, Klaus ho vnímá jako osobní selhání nebo znevážení své autority. Jeho humor končí tam, kde začíná jeho vlastní důstojnost, na kterou nenechá dopustit. Tato křečovitost mu brání v tom, aby se stal skutečným lidovým oblíbencem, protože lidé vycítí, že se nad ně neustále povyšuje.

Rozpor mezi oběma muži se nejvíce projevuje v jejich pohledu na to, jak se mají lidé zapojovat do veřejného dění. Zdeněk Svěrák se opakovaně zastal občanských aktivit a hnutí, čímž si vysloužil respekt u části veřejnosti a kritiku u politiků. Na výtky ke své angažovanosti reaguje s klidem a nadsázkou sobě vlastní. Uvedl, že mu stačí zdravý selský rozum a cit pro spravedlnost. Svěrák se v rozhovorech netají svým krédem: „Já věřím v dobro, protože se s tou vírou líp žije.“ Tato prostá věta vystihuje celou jeho životní cestu a důvod, proč mu lidé naslouchají i v dobách největší nejistoty.

Klaus v tomto postoji vidí jen ohrožení zavedeného řádu a politického systému. Místo aby pochopil, že Svěrák mluví k lidem jako k sobě rovným, označil ho za umělce, který se plete do věcí, kterým nerozumí. Klaus o lidech z uměleckého prostředí v minulosti prohlásil: „Umělci mají tendenci se vyjadřovat k věcem, kterým nerozumějí, a jejich názory jsou často jen prázdnými gesty.“ Klaus vnímá svět jako soubor pravidel, která nesmí nikdo porušit, zatímco Svěrák ho vidí jako lidské společenství, kde je i chyba součástí cesty. Právě schopnost mluvit s lidmi bez neustálého poučování činí ze Svěráka přirozenou autoritu, zatímco Klaus zůstává jen teoretikem moci, který vyžaduje poslušnost.

Další rozdíl vidíme v tom, jak oba pracují s češtinou. Svěrák si s jazykem hraje a hledá v něm skrytý vtip, který nikoho nebolí. Jeho čeština je barevná a plná pochopení pro lidskou malost i velikost. Václav Klaus používá jazyk jako školní pravítko. Klaus lidi neoslovuje, on je zkouší z toho, jestli dávají dobrý pozor. Každé slovo u něj musí být přesně na svém místě a běda tomu, kdo použije výraz, který se mu nelíbí. Pro Svěráka je slovo pohlazení a lék na smutek, pro Klause je to nástroj k ukáznění a ovládnutí posluchačů. Tato jazyková bariéra mezi Klausem a lidem je jedním z důvodů, proč mu mnozí nerozumějí.

Svěrák buduje mosty pomocí vtipu, Klaus staví zdi pomocí své domnělé neomylnosti. Zatímco jeden rozsvěcuje úsměv, druhý vyvolává u lidí potřebu se bránit nebo rovnou hádat. Společnost je dnes unavená z neustálého opravování, a proto vyhledává spíše Svěrákovo pochopení. Svěrák vytvořil postavu smyšleného génia, který sice všechno vymyslel, ale vždycky na něj zapomněli. Václav Klaus naproti tomu buduje instituce, které mají za úkol neustále potvrzovat, že má pravdu a že jeho vidění světa je jediné správné. Tento rozdíl v budování vlastního odkazu jasně ukazuje, kdo chce po sobě zanechat radost a kdo jen suché poučky.

Schopnost nebrat se smrtelně vážně je znakem zdravého rozumu a duševní vyrovnanosti. Svěrák nám dává prostor si vydechnout a přiznat si, že nejsme dokonalí a že je to tak v pořádku. Klaus nás naopak nutí k neustálému napětí a obraně vlastních pozic. Podstata toho, co nás spojuje – společný smích nad vlastními slabostmi – zůstala Klausovi navždy skryta. Svěrák rozumí lidské duši a její potřebě laskavosti, zatímco Klaus rozumí jen moci, řádu a suchým pravidlům. Jeho izolace v ringu vlastní důležitosti je pak logickým důsledkem tohoto přístupu.

Lidé nepotřebují učebnice moci, ale někoho, kdo jim řekne, že chybovat je lidské a zasmát se tomu je osvobozující. „Smích je nejkratší vzdálenost mezi dvěma lidmi,“ zní známý výrok, kterým se Svěrák řídí celý život. A v této disciplíně Václav Klaus bohužel stále stojí na startovní čáře, osamocen ve své vlastní důležitosti, zatímco Svěrák už dávno došel do srdcí svých spoluobčanů. Svěrák nabízí přátelství, Klaus jen lekci, kterou si nikdo neprosil. A právě v tom spočívá největší vítězství laskavého humoru nad strohou technologií moci.

Zdroje: Seznam Zprávy, iDnes.cz, Seznam Zprávy, Deník N