František Kinský o bratrovi: Antonín byl rebel, kterého lidé milovali

Když se v roce 1996 objevil v kinech film Zapomenuté světlo, diváci byli fascinováni nejen syrovým výkonem Bolka Polívky v roli faráře Holého, ale i postavou místního šlechtice, kterou ztvárnil muž s neobyčejným charismatem a vrozenou noblesou. Nebyl to jen herecký výkon – byl to otisk skutečného života, který se prolnul s filmovým pásem. Tím mužem byl Antonín Kinský, potomek jednoho z nejstarších a nejvýznamnějších českých rodů, a bratr Františka Kinského, kterého dnes národ miluje jako elegantního průvodce dokumentárním cyklem Modrá krev.

Zatímco jeho bratr František se po revoluci ujal správy rodového majetku v Kostelci nad Orlicí a stal se symbolem noblesního vypravěčství, Antonín si vybral cestu bohéma, restauratéra a příležitostného herce. Jeho životní příběh je fascinující sondou do osudu české aristokracie, která se musela vyrovnat s brutálním útlakem dvou totalit a najít své místo v moderním světě. Antonín to dokázal s humorem, který byl někdy černější než káva v jeho vlastní restauraci, a s nadhledem, který mu záviděli i ti největší optimisté.

Antonín Karel Jan Kinský z Vchynic a Tetova se narodil v roce 1955 do doby, která šlechtě nepřála. Pocházel z kostelecké větve rodu, která se v letech 1938 a 1939 jasně přihlásila k českému národu a odmítla kolaboraci s nacisty. Tato loajalita jim však po únoru 1948 vynesla jen další pronásledování. Komunistický režim rodinu připravil o veškerý majetek a Antonínův otec, hrabě Josef Kinský, měl v době synova narození za sebou už i věznění a nucené práce v uranových dolech v Jáchymově.

Mladý Antonín tak vyrůstal v prostředí, kde se doma sice mluvilo několika světovými jazyky a ctily se staleté tradice, ale realita všedního dne znamenala boj o holou existenci. S oblibou později vzpomínal na naprosté absurdity té doby, kdy byli členové jeho rodiny úřady oslovováni jako „soudruhu hrabě“. Tato schizofrenní situace, kdy režim uznával jejich titul jen proto, aby ho mohl vzápětí ponížit, v Antonínovi vypěstovala nezdolný smysl pro ironii. Protože nemohl studovat to, co by odpovídalo jeho intelektu, prošel si řadou civilních profesí. Pracoval jako vrátný, recepční v hotelu i jako číšník. Právě tato škola života mu dala schopnost mluvit s každým – od dělníka na stavbě až po korunované hlavy – se stejným zájmem a úctou.

V roce 1996 přišla nabídka od režiséra Vladimíra Michálka, která Antonína Kinského nesmazatelně zapsala do historie české kinematografie. Film Zapomenuté světlo vypráví příběh venkovského faráře, který bojuje s nepřízní režimu i vlastní smrtelností. Antonín zde dostal roli šlechtice, který žije v rozpadajícím se sídle obklopeném lhostejností a hnilobou pozdního komunismu.

Tato role pro něj nebyla pouhým hereckým úkolem. Byla to v podstatě rekapitulace osudu jeho vlastní rodiny. Kritici dodnes žasnou nad tím, jakou přirozenou autoritu a hlubokou melancholii do snímku vnesl. Scény, v nichž jako filmový hrabě debatuje s Bolkem Polívkou, patří k vrcholům filmu. Diváci cítili, že ten muž na plátně nehraje „roli“ aristokrata, ale že jím skutečně je v každém gestu, v každém ztišeném slově. Jeho hluboký, lehce zastřený hlas a způsob, jakým s noblesou nesl tíhu úpadku svého filmového panství, dodaly snímku duchovní rozměr, který by žádný jiný herec nevykouzlil.

Po sametové revoluci se rodině Kinských v restitucích vrátil majetek včetně Nového zámku v Kostelci nad Orlicí. Zatímco jeho bratr František se s obrovským nasazením pustil do náročné rekonstrukce rodového sídla, Antonín se rozhodl realizovat ve své další vášni – gastronomii. V Praze založil a vedl prestižní restauraci Rybí trh na Starém Městě, která se stala legendární destinací pro milovníky mořských plodů, a proslul tam jako hostitel s vrozenou šlechtickou noblesou.

Jako hostitel byl Antonín Kinský naprosto nepřekonatelný. Lidé za ním nechodili jen pro dobré jídlo, ale především kvůli jeho společnosti. Často říkával: „Hostům nesmírně lichotí, když jim nese kafe skutečný hrabě.“ Boural veškeré mýty o odměřené šlechtě. V jeho restauraci se noblesa mísila s neformálností. Traduje se, že dokázal s naprostým klidem vyřešit jakoukoli situaci – od návštěvy vysokých politiků až po hlučné turisty – a to vždy s humorem, který byl sice kousavý, ale nikdy ne zlý. Jeho restaurace nebyla jen podnikem, byla to scéna, na které Antonín každý den hrál svou nejoblíbenější roli: roli člověka, který miluje život a lidi.

Ačkoliv byl Antonín srdcem bohém, jeho rodové vazby ho neustále propojovaly s nejvyšší evropskou aristokracií. Jedna z nejoblíbenějších historek rodiny Kinských se váže k návštěvě tehdejšího prince Charlese (dnes krále Karla III.) v České republice. Když byli bratři představeni budoucímu britskému panovníkovi, jejich otec Josef Kinský s vrozenou skromností poznamenal, že jsou vlastně vzdálení příbuzní. Karel III. se prý tehdy velmi živě zajímal o jejich rodokmen, zatímco Antonín celou situaci glosoval se svým typickým odstupem. Raději než v palácích se totiž cítil dobře v přátelském kruhu, kde mohl vyprávět historky, které by v oficiálních kronikách nejspíš nikdy neprošly.

Vztah s bratrem Františkem byl velmi blízký, i když každý z nich představoval jinou polohu rodové tradice. František se stal „strážcem majáku“ – tím, kdo reprezentuje instituci rodiny, pečuje o architekturu a vzdělává veřejnost v cyklu Modrá krev. Antonín byl naopak nositelem rodového ducha v jeho lidské, živelné a nezkrotné podobě.

Zatímco Františka můžeme obdivovat za to, jak vzkřísil rodové sídlo z popela, Antonína jsme mohli milovat za to, jak lidskou tvář šlechtictví dodal. Ukazoval, že být aristokratem neznamená nosit nos nahoru, ale mít dostatek vnitřní svobody k tomu, aby se člověk nebál dělat si legraci sám ze sebe. Oba bratři však sdíleli stejnou základní hodnotu: šlechtictví není výsada, ale především služba a hluboká odpovědnost k předkům i k zemi, ve které žijí.

Antonín Kinský nás opustil příliš brzy, v květnu 2012 ve věku pouhých 56 let. Jeho předčasný odchod zasáhl nejen jeho nejbližší, ale i tisíce lidí, kteří ho znali z jeho restaurací nebo z filmového plátna. Odešel v něm muž, který dokázal neuvěřitelným způsobem propojit starosvětské hodnoty cti a noblesy s rebelsky svobodným moderním životem.

Jeho stopa v české kultuře však zůstává nesmazatelná. Kdykoliv si dnes pustíte Zapomenuté světlo, uvidíte víc než jen herce. Uvidíte člověka, který věděl, co znamená ztratit všechno a přesto si zachovat vnitřní důstojnost. Antonín Kinský byl živým důkazem, že „modrá krev“ se neprojevuje počtem pokojů na zámku, ale vnitřní silou zůstat sám sebou za každých okolností. Byl to aristokrat, který nepotřeboval korunu, aby byl králem každé společnosti, do které vstoupil. Jeho příběh nám připomíná, že opravdová noblesa se rodí v srdci, nikoliv v rodokmenu.

Zdroje: euro.cz, ČT24, Aktuálně.cz, Lidovky.cz