František Kovářík: Legendární profesor Hrbolek, který se bál vlastní slávy

V komedii Marečku, podejte mi pero! ztvárnil postavu, která v lidech vyvolávala úsměv svou bezbrannou trpělivostí. Skutečný Kovářík byl však mnohem víc než jen figurkou z populárního filmu. Jeho život byl dlouhou poutí, která začala v kamenické dílně a skončila přesně po osmadevadesáti letech. Byla to cesta lemovaná pokorou k řemeslu, kterou dnešní svět už téměř nezná.

František Kovářík se narodil do chudé rodiny v Plzni jako jedno z osmi dětí. Jeho otec se živil tesáním do kamene a očekával, že syn půjde v jeho stopách. Jenže malý František byl neduživý a náchylný k nemocem. Lékaři mu nedávali velké naděje a tvrdili, že prach z kamenictví by jeho slabé plíce brzy zahubil. Právě tato tělesná slabost ho paradoxně dovedla k divadlu. Zatímco jeho bratři pracovali rukama, on začal snít o prknech, která znamenají svět.

„Tatínek byl přísný, ale spravedlivý. Když viděl, že ze mě kameník nebude, jen mávnutím ruky naznačil, ať si jdu za svým,“ vzpomínal později Kovářík na své nelehké začátky. Tato otcova rezignace mu otevřela dveře ke kočovným společnostem, kde se učil řemeslu od úplné nuly, často za stravu a nocleh v selských stodolách.

Málokdo dnes ví, že František Kovářík zkusil štěstí i v daleké Americe. Nebylo to však za leskem Hollywoodu. Odjel tam za sestrou a doufal, že v české komunitě v Chicagu najde uplatnění jako herec. Realita byla krutá. „Hráli jsme pro krajany po hospodách, v sálech, kde se kouřilo a pilo. Honorářem byla často jen večeře a pivo,“ popisoval své zámořské angažmá v dopisech domů.

V Americe strávil několik let, pracoval v tiskárně a i jiných profesích, ale domov mu chyběl natolik, že se rozhodl pro návrat do Čech. Přivezl si odtud jedinou, ale zásadní věc – absolutní profesionální disciplínu. Naučil se, že herec musí odevzdat maximum, i když je sál poloprázdný a jemu samotnému je do pláče nebo ho trápí hlad.

Kováříkův životopis je živou kronikou dvacátého století. Zažil rakouské mocnářství, obrovské nadšení z první republiky i temnotu nacistické okupace. Během náletů na Prahu prý zůstával v naprostém klidu, zatímco ostatní utíkali do krytů. „Co se má stát, to se stane,“ říkal kolegům v divadle, když se otřásaly stěny. Tato vnitřní vyrovnanost z něj dělala morální oporu pro mladší generace herců, kteří v něm viděli kotvu v nejistých dobách.

V padesátých letech, kdy se mnozí umělci museli klanět novému režimu, si Kovářík uchoval svou lidovost a čistý štít. Nikdy se nepovyšoval, do divadla chodil s velkým předstihem a texty uměl dokonale dříve než všichni ostatní. Jeho kolegové vzpomínali, že i když měl jen pár vět v celém představení, věnoval jim stejnou péči jako hlavní roli. „Mne netrápí, že jsem hrával malé role. Malé role, to jsou zkratky. A zkratka v umění, to je to nejtěžší,“ přiznal s pokorou ve své knize Kudy všudy za divadlem.

V Divadle na Vinohradech strávil František Kovářík neuvěřitelných sedmatřicet let. Nebyl to pro něj jen zdroj obživy, ale skutečný domov a útočiště. Zatímco jiní herci se hnali za tituly a penězi, on byl nejšťastnější ve své šatně s partou přátel. Václav Vydra starší nebo Zdeněk Štěpánek pro něj nebyli jen kolegové, ale blízcí lidé, se kterými sdílel dobré i zlé. Právě zde se mu také začalo s láskou říkat „Kováříček“, což bylo oslovení, které používal i jeho přítel Karel Čapek.

Kovářík měl jednu vzácnou vlastnost – nikdy nežárlil na úspěch druhých. Když dostal někdo jiný roli, o které on sám snil, František mu jako první upřímně pogratuloval. „Divadlo je jako hodinky. Každé kolečko, i to nejmenší, musí přesně zapadnout, jinak se čas zastaví,“ říkával s oblibou. Tato metafora o důležitosti každého člověka se stala jeho celoživotním krédem, kterým se řídil i mimo jeviště.

Když mu bylo devadesát let, přišel za ním režisér Oldřich Lipský s nabídkou, která se neodmítá. Scénář k filmu Marečku, podejte mi pero! byl plný humoru, ale postava profesora Hrbolka v sobě měla i kus dojemného smutku stáří. Kovářík do ní vložil všechnu svou životní moudrost a nadhled. Scéna s Hliníkem, který se odstěhoval do Humpolce, zlidověla okamžitě po premiéře. I ve svém věku byl na place stoprocentně připraven, což oceňovali i scenáristé Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak.

S velkou úctou k němu přistupoval i režisér František Filip, který mu svěřil roli pátera Vrby v seriálu F. L. Věk. Kovářík v této roli dokázal vyjádřit veškerou moudrost své generace. Herectví pro něj nebylo o velkých gestech, ale o vnitřní pravdě, kterou si uchoval až do konce života.

Navzdory tomu, že se objevoval ve filmech i v televizi, žil František Kovářík velmi skromně. Jeho byt na pražských Vinohradech nebyl plný luxusního nábytku. Stěny zdobily staré fotografie z jeho cest a police byly plné knih. Miloval klasickou českou literaturu a až do velmi vysokého věku si předčítal nahlas, aby si procvičoval hlasivky a artikulaci.

Sousedé ho pravidelně vídali, jak chodí s nákupní taškou do místního pekařství. Nikdy nevyžadoval přednost v řadě, nikdy nedával najevo, že je „ten slavný herec“. Lidé ho měli rádi právě pro tu obyčejnou lidskost, která se už tehdy z uměleckých kruhů vytrácela. Jeho civilní vystupování bylo v ostrém kontrastu s hvězdnými manýry mnoha jeho mnohem mladších kolegů.

V soukromí žil František Kovářík velmi střídmě. Jeho byt na pražských Vinohradech nebyl plný drahého nábytku. Stěny zdobily staré fotografie z cest a police byly plné knih. Manželství s Antonií Tyrpeklovou bylo klidné a harmonické, bez jediného skandálu. Manželé měli dvě děti - dceru Evu a syna Jana. Možná i proto svou pozornost a vlídnost tak přirozeně směřoval ke svým kolegům a divákům.

Sousedé ho pravidelně vídali, jak chodí s nákupní taškou do pekařství. Nikdy nevyžadoval přednost v řadě, nikdy nedával najevo svou slávu. Lidé ho měli rádi právě pro tu obyčejnou lidskost, která se už tehdy z uměleckých kruhů vytrácela.

I přes vysoký věk si František Kovařík uchoval bystrou mysl a svůj typický jemný humor. Když se ho ptali, jestli se nebojí konce, jen krčil rameny. Smrt pro něj nebyla strašákem, ale přirozeným vyústěním cesty, kterou prošel s neuvěřitelnou důstojností.

Osud tomu chtěl, že tento výjimečný muž opustil svět přesně v den svých narozenin, 1. října 1984. Bylo mu devadesát osm let. Odešel ve spánku, tiše a bez bolestí, přesně tak, jak celý život žil. Nezanechal po sobě žádné dluhy, ani materiální, ani morální. Zanechal po sobě jen stovky rolí, které v srdcích diváků zanechaly hlubokou stopu.

František Kovářík byl důkazem, že ke skutečné velikosti nejsou potřeba ostré lokty ani hlučné projevy. Stačila mu čistá duše a hluboká pokora k řemeslu. Jeho profesor Hrbolek sice ve filmu „nikoho nepotěšil“, ale jako člověk bude svou životní cestou v paměti diváků zůstávat i nadále.

Zdroje: Český rozhlas, Česká divadelní encyklopedie, iDnes.cz