Článek
Narodila se 29. listopadu 1945 ve Šternberku, ale srdcem zůstala Olomoučankou. Její rodiče, civilním povoláním úředníci, žili ochotnickým divadlem. Hana trávila večery v zákulisí, kde nasávala specifickou vůni líčidel a prachu z opony.
Vlastní jevištní debut ve čtrnácti letech však připomínal spíše pohromu. Tatínek tehdy inscenoval Jiráskovu Lucernu a dceru obsadil do role družičky. I když měla repliky poctivě nazkoušené, v záři reflektorů přišel zkrat. „Já vešla s kyticí, viděla jsem to hlediště plné očí, dostala trému a začala tu kněžnu vítat tak, že jsem začala plakat, strčila jí kytku a vypadla,“ líčila po letech. Udivení rodiče pak od známých slýchali, že v dceři dřímá nevídaný talent – její slzy totiž nebyly naučené, ale skutečné.
Mindrák z moravštiny
V osmnácti letech nastoupila na pražskou DAMU. Přestože věřila ve své řečové schopnosti, metropole jí okamžitě nastavila zrcadlo. „Když jsem přijela z Moravy, myslela jsem, že mluvím čistší češtinou než spolužáci. Ti na mě ale koukali s údivem,“ popisovala tehdejší pocity.
Mladičká Hana Maciuchová ve snímku Organ (1964). Právě v tomto historickém dramatu si odbyla svůj filmový debut.
Náhle pocítila strach promluvit. Každou větu si v duchu několikrát zopakovala, než ji vypustila z úst. „Ocitla jsem se v situaci, kdy jsem propadala mindráku. No prostě příšerné,“ přiznávala. Právě z této počáteční nejistoty však vzešla její pověstná preciznost. Pod dohledem mistrů jako Radovan Lukavský nebo Karel Höger vybrousila svůj projev k naprosté dokonalosti.
Noční šichty u Trautenberka
V roce 1971 zakotvila v Divadle na Vinohradech, kde vydržela padesát let. Masovou popularitu jí ale paradoxně přinesly Krkonošské pohádky. Role temperamentní Anče se stala její celoživotní vizitkou, přestože natáčení mělo k idyle daleko. Ateliéry byly tehdy tak vytížené, jediný hraný večerníček se musel točit hlavně po nocích.
Režisérka Věra Jordánová nespouštěla oči ze stopek. Každý díl měl přesně vymezený časový slot a žádné přetahování neexistovalo. „Když jsme v těch situacích přetékali, tak to stopla a řekla, že potřebuje, aby to bylo kratší,“ popisovala Maciuchová tehdejší dril. Právě tato nucená úsečnost a rychlé tempo jsou podle ní důvodem, proč příběhy z hor baví i dnešní generace.
Hana Maciuchová a Jaroslav Satoranský jako Anče a Kuba v Krkonošských pohádkách.
Mezi vinohradskými bardy
Na Vinohradech se ocitla ve společnosti Radoslava Brzobohatého nebo Petra Haničince. Už jako studentka v roce 1966 získala roli Kressidy v Shakespearově tragédii a sledovala, jak se k ní tehdejší hvězdy chovají. „Sledovali mé počiny s noblesní kolegialitou,“ vzpomínala na éru, kdy divadlo ještě nepodléhalo dnešnímu spěchu a komerčním nárokům.
Rychle pochopila, že v tomto řemesle se nedá opisovat. Sledovala kolegy, tleskala jejich výkonům, ale na scéně musela najít vlastní výraz. Tato poctivost k práci ji provázela celou kariéru, ať už stála před kamerou, nebo u mikrofonu. Postupem let sice cítila, jak peníze a čas začínají natáčení diktovat neúprosný rytmus, ale její osobní přístup k roli zůstával neměnný.
S Karlem Heřmánkem v seriálu Panoptikum města pražského (1987).
Od lahůdek v Ženě za pultem po Nemocnici
Skutečný zlom v masové popularitě přišel v roce 1977 se seriálem Žena za pultem. I přes špatnou pověst projektu Hana Maciuchová přiznala, že jí byla postava prostořeké Olinky sympatická. Úkol brala s velkým respektem. Netušila, že po odvysílání dostane jednačtyřicet nabídek k sňatku. Práce v oddělení lahůdek měla i stinné stránky. Regály byly sice stále plné, ale jídlo sloužilo jako dekorace delší dobu a rozhodně nevonělo. „Ani mě nenapadlo, že bych chtěla něco ochutnat,“ vzpomínala.
V šatně o rozměrech tři krát tři metry se tehdy sešla řada špiček. „V dnešní době je to tupý normalizační seriál, ale stvořil ho geniální Dietl a řemeslně byl velice dobře zpracovaný,“ hodnotila s odstupem. Nejvíce si užívala společnost Vladimíra Menšíka, který v malé šatně dokázal rozjasnit každý den, přestože byl vážně nemocný. Jako jediný si mohl dovolit Dietlovy texty upravovat a prošlo mu to.
Hana Maciuchová s Jiřinou Švorcovou v seriálu Žena za pultem (1977).
K hlavní představitelce Jiřině Švorcové zůstala diplomatická, vnímala ji skrze profesi, kterou obě milovaly, nikoliv jako zapálenou komunistku. Podobně výrazný zápis u diváků si připsala v seriálu Nemocnice na kraji města (1977–1981). Postava žárlivé manželky primáře Blažeje se stala dalším potvrzením jejího citu pro detail.
Adamíra se kvůli ní rozvedl
Zlom přinesl rok 1971 a natáčení snímku První radosti. Hana se tam sblížila s o devatenáct let starším Jiřím Adamírou. Herec byl v té době ženatý, ale Hanu fascinoval svým klidem a intelektem natolik, že Adamíra nakonec svou rodinu opustil. Přestože se kvůli ní rozvedl, ona jeho žádosti o ruku celkem třikrát odmítla. Nechtěla úřední potvrzení, věřila, že instituce manželství by jejich soulad mohla zničit. Prožili spolu bez prstýnků přes dvě desetiletí.
Jejich soužití definoval respekt i drobná gesta. Jiří Adamíra jí doma nechával lístky, které měly sílu básně. V jednom z nich stálo: „Na chvíli spočinout ve stínu tvých řas a měl bych zas sílu pracovat pro rozhlas.“
S Jiřím Adamírou se několikrát sešla i před kamerou, například v televizní hře Španělé v Praze (1987).
Právě on ji zasvětil do rozhlasové práce, kde Hana zpočátku u mikrofonu narážela na limity svého temperamentu. „Já s vášní, abych tu roli zvládla, jsem dokonce bourala mikrofony. Technici na mě koukali a přišli to znovu postavit,“ vzpomínala na začátky pod vedením partnera, který u mikrofonu vyžadoval absolutní klid a přesnost.
Diagnóza, která vzala naději
Uprostřed profesního vzestupu v roce 1980 přišel náraz. V pětatřiceti letech Hana vážně onemocněla a musela podstoupit operaci. Zatímco doufala v brzké uzdravení, realita po probuzení z narkózy byla definitivní. Lékaři jí suše oznámili, že už nikdy nebude mít děti. „Z pomyšlení, že nebudu mít děti, jsem se najednou psychicky ocitla na samém dně,“ přiznala později otevřeně o momentu, kdy se jí zhroutil svět.
Nikdy ze své bolesti neudělala téma pro bulvární titulky, nestěžovala si. Prázdnotu se rozhodla zaplnit prací a péčí o své okolí. Své mateřské instinkty nakonec směřovala k rodině a studentům na konzervatoři, ke kterým přistupovala s nekompromisním drilem. Na škole se jí budoucí herci báli i ji milovali zároveň. Nesnášela lajdáctví a nedostatečnou přípravu. Herectví pro ni nebylo o náladě, ale o povinnosti. Považovala za urážku řemesla, když k textu někdo nepřistupoval s úctou.
S Rudolfem Jelínkem ve sportovním dramatu Čestné kolo (1973). Snímek z prostředí cyklistiky mohl být kvůli cenzuře odvysílán až po revoluci.
Jeviště jako forma terapie
V srpnu 1993 zasáhla Hanu Maciuchovou nejtěžší životní ztráta – smrt Jiřího Adamíry. Herec podlehl rakovině páteře a Maciuchová o něj do poslední chvíle pečovala s nesmírným nasazením. Do poslední vteřiny odmítala přijmout fakt, že je konec. „Já jsem pořád strašně věřila, že Jiří tu svou chorobu zvládne. A když to potom spělo tak problematicky do konců, tak jsem řvala na ty lékaře, ať mi neříkají nic problematického, protože je to v jejich popisu práce, aby pomáhali,“ vzpomínala na svůj tehdejší vzdor.
Po jeho odchodu se fyzicky i psychicky zhroutila. Přestala spát a vůbec nic jí nepomáhalo. Přesto se pouhých čtrnáct dní po pohřbu vrátila na jeviště v Molièrově hře Zdravý nemocný. V roli služky si musela utahovat z nemocí a smrti, zatímco sama byla na dně. Tehdy pochopila, že role může být záchranným kruhem. „Chodila jsem do divadla přepínat svou mysl. Vlítla jsem na jeviště bez starostí a rychle jsem se zase vracela domů a věděla, jak na tom jsem,“ popisovala stav, kdy jí divadelní maska umožnila na pár hodin denně přežít nesnesitelnou realitu.
Únava z Miriam Hejlové
V roce 2005 přijala roli profesorky Miriam Hejlové v seriálu Ulice, která z ní vytvořila symbol morální autority. Veřejnost ji na ulici oslovovala jako skutečnou učitelku a žádala o rady, což herečka přijímala s vděkem, ale po čase i s rostoucím vyčerpáním. Intenzivní kolotoč natáčení začal omezovat její svobodu.
Jako Miriam Hejlová s Rudolfem Hrušínským a Bořivojem Navrátilem v nekonečném seriálu Ulice.
„Už nejsem pánem svého času,“ vysvětlovala později rozhodnutí z nekonečného projektu odejít. Cítila potřebu zvolnit a vrátit se k recitaci poezie a divadelním rolím, které vyžadovaly hlubší přípravu než jen rychlé osvojení textů ze dne na den. Chtěla se vyhnout riziku, že se z ní stane pouhý stroj na seriálové příběhy.
Rituál v šatně a rychlá kola
K jejímu soukromí a zákulisnímu rituálu neodmyslitelně patřila cigareta. Kouřila ráda, s požitkem a elegancí. Dlouhá cigareta byla jejím způsobem, jak se v divadelní šatně před představením zklidnit, nebo naopak po výkonu nechat doznít emoce. Dalším prostorem svobody pro ni byl automobil.
Hana Maciuchová byla aktivní a velmi zdatnou řidičkou, která si potrpěla na silné vozy a rychlou jízdu. Cesty mezi Prahou a rodnou Moravou zvládala v časech, které by záviděli i profesionálové. Za volantem dokázala vypnout a jízda pro ni představovala vzácné chvíle absolutního soukromí.
Podobný klid nacházela i při cestování, které pro ni plánoval švagr Ivan. Společně projeli Portugalsko, ale nejčastěji se vracela na Moravu, kde ráda jezdila na elektrokole. „Každý cyklista ví, že to musí odřídit a odšlapat,“ zdůrazňovala. Morava pro ni byla symbolem domova a voňavého vína. Přiznávala, že v kruhu přátel občas ráda propadla „alkoholické smršti“, protože moravská vinařství považovala za srdeční záležitost.
Hana Maciuchová patřila k nejoblíbenějším českým herečkám, která za všech okolností působila elegantně a noblesně.
Harold a Maude: Poslední role
Její definitivní divadelní tečkou na Vinohradech byla v roce 2018 postava Maude. Hrála osmdesátiletou ženu, která se loučí se životem, zatímco ona sama už měla za sebou první náraz. V roce 2016 jí lékaři diagnostikovali rakovinu prsu. Hana Maciuchová tehdy po operaci nezvolnila. Do divadla dál chodila v dokonalém kostýmu a s líčením, které mělo zakrýt únavu z léčby. Svou profesionalitu hnala do extrému. „Člověk by měl svou povahu kultivovat tak, aby neobtěžoval své okolí,“ říkala k tomu. Na scéně tak do poslední chvíle udržovala obraz dámy, která má situaci pod kontrolou.
Odchod z veřejného života
Když se v roce 2020 rakovina vrátila v agresivní formě, rozhodla se okamžitě zmizet z veřejného dohledu. Žádné rozhovory, žádné loučení. Opustila Prahu a odjela k sestře Silvii do Olomouce, kde na tamní onkologii ležela v naprostém utajení. Aby personál zabránil úniku informací, vedl ji v záznamech pod cizím jménem. Hana Maciuchová odmítala, aby ji svět viděl slábnout. V izolaci bytu a nemocničního pokoje se do poslední chvíle držela své zásady, že vzdávat život je nesmysl.
Zemřela 26. ledna 2021 ve věku 75 let. Její odchod byl stejně diskrétní jako celé olomoucké ústraní. Smrt přijala jako nezvratnou skutečnost a postavila se k ní s klidem, který ji naučily společné roky s Jiřím Adamírou. Místem jejího posledního odpočinku se stala rodinná hrobka na Ústředním hřbitově v Olomouci, kde spočinula vedle svých milovaných rodičů.
