Hana Zagorová: Co skrývala pod úsměvem? Pravda o nemoci a ztrátě dítěte

Byla milována miliony příznivců, ale v hloubi duše zůstávala sama se svými problémy. Hana Zagorová nebyla jen „písničkářkou štěstí“, jak se jí často přezdívalo. Za jejím věčným úsměvem se skrývalo celoživotní drama, kterému by většina z nás nechtěla čelit ani den. Dnes, když se na její odkaz díváme s odstupem více než tří let od jejího odchodu, vyplouvá na povrch zásadní otázka: Byla skutečně tak šťastná, jak nám televize nutila, nebo šlo o velký herecký výkon v dějinách českého showbyznysu?

Většina fanoušků věděla, že „Hanička má potíže s krví“. Ale málokdo si mimo úzký okruh jejích nejbližších přátel dokázal představit tu brutalitu každodenní reality, kterou musela podstupovat. Zagorová trpěla těžkou poruchou krvetvorby, odborně zvanou paroxysmální noční hemoglobinurie. Zatímco my jsme tančili na její hity v barevných televizorech a obdivovali její elán, ona musela každých pár týdnů, neúprosně a bez výjimek, docházet na transfúze.

Představte si ten paradox: nejzářivější hvězda tehdejší popmusic, která rozdávala energii celým halám a sportovním stadionům, sama doslova přežívala díky krvi cizích lidí. Tento boj nebyl jen fyzický, ale i psychický. Každý koncert byl vykoupen únavou, kterou si běžný smrtelník neumí představit. Sama Hana o svém údělu jednou poznamenala: „Moje nemoc byla mým největším nepřítelem, ale i učitelem. Naučila mě, že každá vteřina na pódiu může být tou poslední, kdy mám sílu stát.“

Právě tato neustálá nejistota z ní v očích zasvěcených udělala tragickou postavu. Je fér ji dnes kritizovat za to, že se upnula na kariéru a slávu, když věděla, že její čas je vyměřený úplně jinak než u nás ostatních? Nebyla ta její „sluníčková“ povaha jen propracovaným obranným mechanismem proti strachu ze smrti? Mnozí lidé v diskuzích často namítají, že její optimismus byl falešný. Ale ruku na srdce – kdo z nás by dokázal zpívat o štěstí s vědomím, že bez transfúzí by nepřežil ani měsíc? Tato vnitřní síla je něčím, co dnešní generaci hvězdiček naprosto chybí. Ti se hroutí při prvním negativním komentáři, zatímco Hana čelila rozsudku smrti desítky let a nikdy si nestěžovala.

V generaci dnešních padesátníků a starších je rodina a děti vnímáno jako absolutní základ lidské existence a štěstí. Pro Hanu byla její bezdětnost celoživotním traumatem, o kterém se dlouho jen šeptalo. Vyvrcholilo to v momentě, kdy se pokusila o adopci malé holčičky. Vše už vypadalo nadějně, dítě už s ní trávilo čas a zpěvačka konečně cítila naplnění, ale pak přišel nečekaný zásah úřadů a biologické rodiny. O holčičku přišla prakticky ze dne na den.

Ten hluboký pocit prázdnoty se snažila přebít prací, neustálým koncertováním a nahráváním stovek písní, ale v soukromí přiznávala bolest, kterou si nese každá žena s podobným osudem: „Všechny ty Zlaté slavíky bych vteřinu po vteřině vyměnila za to, abych mohla alespoň jednou slyšet slovo mami.“ Tento citát rve srdce. Kdo za to tehdy mohl? Byl to příliš přísný socialistický systém, nebo prostě krutá hra osudu? Právě tento moment z ní v našich očích dělá hrdinku, která i přes nejhlubší osobní ztrátu dokázala dál rozdávat radost ostatním a nikdy nezahořkla.

Všimněte si, jak se o tomto tématu dnes (ne)mluví. Jako by bylo tabu přiznat, že i ta nejúspěšnější žena může být vnitřně zlomená kvůli něčemu tak přirozenému, jako je mateřský pud. Můžeme jen spekulovat, zda by její život vypadal jinak, kdyby tehdy úřady nezasáhly. Byla by stále tou hvězdou, nebo by se stáhla do ústraní a věnovala se jen dceři?

Zagorová byla dlouhá léta miláčkem režimu, pravidelně se objevovala v silvestrovských programech a na festivalech politické písně. Pak ale přišel zlom v roce 1989, kdy podepsala petici Několik vět. Slavný projev generálního tajemníka Miloše Jakeše o „hodné holce, která vydělává miliony“ z ní sice v očích národa udělal symbol tichého odporu, ale kritici dodnes poukazují na to, že se ozvala až v době, kdy už byl režim v rozkladu.

O svém tehdejším politickém postoji později řekla slova, která mnozí dodnes považují za provokativní: „Nepodepsala jsem to proto, abych byla hrdinkou, ale proto, že už jsem se nemohla dívat do zrcadla. Bylo mi jedno, jestli mi zakážou zpívat, svoboda slova mi tehdy přišla důležitější než vyprodaná Lucerna.“ Byla to skutečně čistá upřímnost a morální apel, nebo jen velmi dobře promyšlený tah, jak si zajistit kariéru i v novém režimu, který klepal na dveře?

Někteří pamětníci jí nemohou zapomenout Antichartu, jiní ji uctívají za to, že jako jedna z mála hvězd první velikosti našla odvahu jít proti proudu v době, kdy nikdo netušil, jak to celé dopadne. Je snadné soudit z tepla dnešních dnů, ale postavit se režimu v momentě, kdy máte všechno – peníze, slávu i lásku lidu – to vyžaduje kus odvahy, kterou mnozí její kolegové prostě nenašli.

Když se Hana rozvedla s Vlastimilem Harapesem a vzala si o deset let mladšího operního pěvce Štefana Margitu, celé tehdejší Československo překvapila. Bulvár té doby měl žně. Přesto spolu pár vydržel neuvěřitelných 30 let, až do Hančiny smrti. Ale ruku na srdce – nebylo té prezentované dokonalosti občas v médiích až příliš? Každodenní čaj o páté, neustálé držení se za ruce a vzájemná vyznání lásky v každém druhém rozhovoru.

Hana se k neustálým spekulacím o jejich vztahu vyjádřila rázně: „Lidé nám nevěřili, mnozí se smáli našemu věkovému rozdílu i našim citům. Ale Štefan byl jediný, kdo mě viděl padat na úplné dno a zase mě z něj zvedal v noci, kdy už kamery dávno neblikaly a světla v sále zhasla.“ Byl Štefan skutečně jejím andělem strážným, který jí prodloužil život, nebo byla jejich veřejná idylka součástí pečlivě budované značky „Zagorová & Margita“, která musela fungovat za každou cenu?

Spekulace o tom, zda byl Margita skutečně mužem jejího života, nebo jen „mladší oporou“, kterou na sklonku života potřebovala, jsou v diskuzích evergreenem. Lidé milují idylky, ale ještě raději do nich rýpou. Přesto je třeba uznat, že Štefan se o ni staral s oddaností, která se dnes už nevidí. V době, kdy se vztahy rozpadají při prvním problému, působí jejich pouto jako z jiné planety. Nebo to byl jen strach ze samoty, který je držel pohromadě?

Dnešní hudební scéna je pro generaci 50+ často naprosto nečitelná a cizí. Když si pustíte rádio, slyšíte syntetické hlasy a texty, které postrádají jakoukoli poetiku, hloubku nebo lidský rozměr. Hana Zagorová nebyla jen zpěvačka s charakteristickým hlasem, byla to především vypravěčka. Každá její píseň byla malým příběhem, šansonem převlečeným do líbivého popového kabátu. Spolupracovala s těmi nejlepšími textaři své doby a na výsledku to bylo vždy znát.

Sama Hanka si byla ke konci života velmi dobře vědoma, jak moc se svět kolem ní změnil. Její poslední citát, který dnes vhání slzy do očí všem jejím fanouškům, zní jako smutné varování: „Mám velký strach, že ten náš starý svět, ve kterém jsme si rozuměli i beze slov a vážili si jeden druhého, se pomalu ztrácí v ohlušujícím hluku prázdných frází a v digitálním chladu dnešní doby.“

Není právě tohle ten pravý důvod, proč nás její smrt tak hluboce zasáhla? Protože s ní definitivně odešel i kus našeho vlastního dětství, mládí a  hodnot, které dnes v tom zrychleném světě tak zoufale postrádáme? Dnešní zpěvačky sice umí technicky lépe zpívat a mají miliony sledujících, ale chybí jim to, co měla Zagorová – lidskost, pokora a schopnost pohladit po duši.

Hana Zagorová byla zrcadlem, ve kterém jsme se viděli my všichni. Její písně nás doprovázely u prvních lásek, u bolestivých rozvodů i u radostných svateb našich dětí. Možná proto je dnešní diskuze o ní tak bouřlivá – nemluvíme totiž jen o ní jako o umělkyni, ale o sobě samých. O tom, jak jsme přežívali šedou normalizaci, jak jsme se radovali z nabyté svobody v  devadesátkách a jak se dnes, v éře sociálních sítí, cítíme často odstrčeni na okraj společenského zájmu.

Byla Hana Zagorová skutečně tou „svatou“ ženou s nekonečnou trpělivostí, za kterou ji mnozí mají, nebo to byla mimořádně ambiciózní hvězda, která přesně věděla, jak manipulovat s city publika, aby zůstala na vrcholu padesát let? A co si myslíte o jejím odkazu dnes – zaslouží si své neotřesitelné místo v národní síni slávy, nebo by se na ni mělo vzpomínat kritičtěji, bez té nablýskané glorioly?

Tento článek nemá za cíl Hanu Zagorovou dehonestovat, ale spíše ukázat, že pod tou slupkou dokonalosti byla bytost z masa a kostí, která trpěla stejně jako my všichni. Možná ještě víc. A právě v tom spočívá její největší velikost. Že i když jí osud házel klacky pod nohy, ona si nasadila úsměv a šla dál. Otázkou zůstává, kolik z toho úsměvu byla upřímná radost a kolik jen snaha nezklamat nás, její fanoušky.

Zdroje: Wilková, Scarlett a Zagorová, Hana. Legenda Hana Zagorová: [málokdo ví]. Praha: Česká televize, 2010. ISBN 978-80-7404-055-9. // iDnes.cz, 13. komnata, Aktualne.cz