Bestialita za maskou vzorné matky. Kdo byla vražedkyně Irena Čubírková?

Dne 7. prosince 1964, krátce po půl deváté ráno, prováděl vlakvedoucí Ján S. běžnou kontrolu soupravy rychlíku č. 202 na trase Trnava–Bratislava. Na toaletě vozu druhé třídy nalezl nákupní tašku modré barvy. Po jejím otevření objevil lidskou hlavu zabalenou v několika vrstvách novin, konkrétně v tehdejších výtiscích Rudého práva a Svobodného slova. Přivolaní kriminalisté na místě konstatovali, že hlava patří muži středního věku. Ohledání ukázalo, že řez na krku byl veden neodborně, ale s velkou silou, přičemž došlo k oddělení hlavy mezi druhým a třetím krčním obratlem.

Identifikace proběhla v krátkém čase díky daktyloskopickým záznamům a evidenci hledaných osob. Hlava patřila jednačtyřicetiletému Ambroži Ščepkovi, který byl v evidenci hlášen jako nezvěstný. Vyšetřovatelé okamžitě zaměřili svou pozornost na jeho poslední známé bydliště – usedlost v obci Boleráz, část Políčko, kde žil se svou družkou Irenou Čubírkovou. Čubírková, v té době jednatřicetiletá matka sedmi dětí, působila na první dojem jako spořádaná a pracovitá žena v domácnosti.

Když kriminalisté poprvé navštívili usedlost, Čubírková vystupovala jako ustaraná družka. Sama nahlásila zmizení Ščepky na stanici Veřejné bezpečnosti v Trnavě, čímž si chtěla upevnit alibi. Při domovní prohlídce se však objevily zásadní faktické rozpory, které zkušeným vyšetřovatelům neunikly. Jeden z operativců si při odchodu náhodně všiml, že chlebová pec v kuchyni je na dotek stále velmi teplá, ačkoliv Čubírková tvrdila, že v ní pekla naposledy před několika dny. Její syn v přímé konfrontaci toto tvrzení matky popřel a uvedl, že se v domě poslední dny topilo nezvykle intenzivně, ale bez pečení chleba.

Technici z oboru biologie a trasologie následně podrobili dům detailnímu zkoumání. I přes snahu Čubírkové dům vyčistit louhem a horkou vodou, nalezli v komoře za kuchyní mikroskopické stříkance krve, které se vsákly hluboko do spár mezi dřevěnými prkny podlahy. Typologická shoda krve s obětí byla potvrzena. Děti při výsleších vypověděly, že je matka mezi 3. a 5. prosincem striktně nepouštěla do kuchyně a nutila je trávit čas venku v mrazu, zatímco z komína vycházel neobvykle hustý a pronikavě nasládlý zápach.

Pod tíhou biologických důkazů a svědeckých výpovědí sousedů se Irena Čubírková nakonec zhroutila a přiznala, že Ščepka nebyl její první obětí. Do vyšetřovacího protokolu uvedla, že již 10. října 1951 zavraždila svého prvního manžela Františka Čubírku. V té době udržovala milenecký poměr s Václavem Bernátem, pro kterého byl manžel překážkou. Čubírková s Bernátem manžela úmyslně opili deseti piva a značným množstvím tvrdého alkoholu. Když v ložnici usnul v hlubokém bezvědomí, Bernát ho udeřil tupým předmětem do spánku.

Následně oba společně svrhli na ležící tělo těžkou dubovou skříň o váze přesahující 100 kilogramů, aby simulovali nešťastnou náhodu. Přivolaný lékař tehdy uvěřil připravené verzi, že na manžela skříň spadla, když se snažil nábytek podložit kouskem dřeva. Případ byl v roce 1951 uzavřen bez pitvy. Teprve exhumace ostatků provedená v prosinci 1964 prokázala fraktury lebky, které mechanismu pádu skříně neodpovídaly a prokazovaly úmyslné tupé násilí před samotným pádem nábytku.

Vražda Ambrože Ščepky byla podle vyšetřování racionálně naplánovaným činem. Ščepka byl agresivní alkoholik, který Čubírkovou často fyzicky napadal. Dne 3. prosince 1964 slavil svátek a vypil přibližně 1,5 litru vína a několik odměrek pálenky. Usnul vsedě u kuchyňského stolu s hlavou opřenou o ruce. Čubírková vynesla nejmladší děti na dvůr, vzala těžkou tesařskou sekyru a dvěma precizními ranami do zátylku Ščepku na místě usmrtila.

Tělo následně odtáhla do vedlejší komory, kde zahájila proces čtvrcení. V průběhu noci a následujícího dne používala sekyru, kuchyňské nože a pilku na železo, aby tělo rozdělila na menší části vhodné pro spalování. Hlava byla oddělena jako první – Čubírková pro ni měla zvláštní plán na odvedení pozornosti policie.

Likvidace trupu a končetin v domácí peci trvala nepřetržitě 35 hodin. Čubírková musela v peci udržovat extrémně vysoký žár, aby došlo ke zpopelnění kostí. Aby maskovala zápach, tvrdila sousedům, že peče maso a chleba na nadcházející vánoční svátky a že se jí várka v peci připálila. Neshořelé zbytky kostí, především kyčelní klouby a části páteře, které žár pece nezlikvidoval, později vyjmula a v komoře je roztloukla kladivem na drobné úlomky.

Tyto fragmenty smíchala s popelem a následně je vysypala do blátivých výmolů na příjezdové cestě před domem. Tímto způsobem se zbavila posledních pevných důkazů o existenci těla. Kriminalisté však při detailním rozebrání cihlové vyzdívky pece zajistili v usazeném popelu 22 úlomků lidských kostí. Soudní lékaři a antropologové z těchto nálezů identifikovali části obratlů, úlomek pánve a fragmenty dlouhých kostí končetin. Tyto nálezy v peci sloužily jako přímý důkaz, že v domě došlo k likvidaci lidského torza.

Dne 7. prosince se Čubírková rozhodla definitivně zbavit hlavy. Zabalila ji do novin, vložila do nákupní tašky a odjela vlakem do Trnavy a odtud rychlíkem směrem na Bratislavu. Tašku ponechala na toaletě ve víře, že policie bude pachatele hledat v anonymním prostředí velkoměsta nebo mezi kriminálními živly v Bratislavě. Tento kalkul však selhal díky rychlé identifikaci oběti a propojení se zprávou o Ščepkově zmizení.

Během vyšetřování a následného soudního procesu u Krajského soudu v Bratislavě v květnu 1966 byl vypracován rozsáhlý psychologický posudek. Znalci, vedení profesorem Janem Mečířem, popsali Čubírkovou jako osobu s nadprůměrným IQ (110–115), ale s diagnózou extrémní citové plochosti, egocentrismu a absence svědomí. Lidské vztahy vnímala pouze skrze vlastní materiální prospěch. Své činy popisovala s věcností, která šokovala i zkušené vyšetřovatele. U soudu neprojevila žádnou lítost, její jediné stížnosti směřovaly k čistotě vězeňského prádla a kvalitě jídla ve vazbě.

Hlavní líčení probíhalo pod přísným dohledem veřejnosti. Čubírková byla obžalována z dvojnásobné úkladné vraždy spáchané zvlášť surovým způsobem. Její komplic z roku 1951, Václav Bernát, stanul před soudem rovněž. Senát Krajského soudu v Bratislavě pod vedením předsedy JUDr. Karola K. dospěl k závěru, že společenská nebezpečnost obžalované je maximální a její náprava je z hlediska medicínského i sociálního vyloučena.

Dne 31. května 1966 byl vynesen rozsudek: Irena Čubírková byla odsouzena k trestu smrti. Václav Bernát dostal za podíl na první vraždě 15 let odnětí svobody v nápravně výchovné skupině s nejpřísnějším režimem. Čubírková se proti rozsudku odvolala k Nejvyššímu soudu, který však v srpnu téhož roku rozsudek v celém rozsahu potvrdil. Rovněž žádost o milost adresovaná tehdejšímu prezidentu Antonínu Novotnému byla zamítnuta.

Irena Čubírková byla popravena oběšením dne 28. září 1966 v 5:45 ráno v prostorách věznice na Pankráci v Praze. Stala se tak první ženou popravenou v poválečném Československu za kriminální delikt. Její případ zůstává v dějinách kriminalistiky mementem selhání prvotního vyšetřování z roku 1951. Právě na základě kauzy Čubírková došlo k zásadnímu metodickému zpřísnění postupů při ohledávání míst náhlých úmrtí v domácnostech. Byla zavedena povinnost provádět soudní pitvu u všech podezřelých úmrtí, kde nelze s  naprostou jistotou vyloučit cizí zavinění, a to i v případech, kdy scéna na místě činu působí jako nešťastná náhoda.

Případ Ireny Čubírkové dodnes slouží jako studijní materiál pro budoucí kriminalisty a soudní lékaře, zejména v oblasti identifikace kosterních pozůstatků po tepelné destrukci a v psychologii pachatelů s asociální poruchou osobnosti.

Zdroje: zena.aktualne.cz, denik.cz, Černobílé případy, kriminalistika.eu