Hugo Haas: V Praze měl zámek, v USA myl nádobí. Proč odmítl miliony?

Představte si muže, který vlastní luxusní vilu v Podolí, sází jeden filmový hit za druhým a Praha mu leží u nohou. O pár měsíců později ten samý člověk stojí v zaplivané kuchyni v New Yorku a myje špinavé nádobí. Hugo Haas nebyl jen komik z prvorepublikových veseloher. Byl to hráč, který vsadil všechno na jednu kartu, aby si zachránil holý život.

V březnu 1939 už nešlo o umění, ale o přežití. Haas jako židovský umělec věděl, že v  protektorátu pro něj místo není. Zatímco jeho kolegové z branže ještě doufali, že se situace uklidní, on už balil to nejnutnější.

Opustil divadlo, slávu i přátele. V kapse měl pár drobných a v náručí svého malého syna Ivana, kterému bylo tehdy jen pár měsíců. Cesta do bezpečí připomínala zběsilý úprk – přes Francii a Španělsko až na palubu lodi směr Amerika. Když vystoupil v New Yorku, neuměl anglicky ani slovo. Byl to jen další anonymní uprchlík s těžkým přízvukem, který se musel v padesáti letech učit, jak v cizí zemi přežít.

Začátky v USA byly tvrdou lekcí z pokory. Haas se musel smířit s tím, že jeho jméno v Americe neznamená vůbec nic. Živil se jako pomocná síla, ale jeho přirozený instinkt ho táhl zpět k řemeslu. I s lámanou angličtinou se dokázal probojovat do divadel a nakonec až do vysněného Hollywoodu.

Producenti v něm viděli zajímavou tvář. Kvůli přízvuku sice nemohl hrát hlavní milovníky, ale stal se mistrem charakterních postav. Hrál vědce, profesory nebo podivínské cizince. „V Americe nikoho nezajímá, kým jsi byl doma. Důležité je jen to, co dokážeš teď,“ říkával o svém novém životě. Když mu v jednom studiu chtěli změnit jméno na něco víc „amerického“, rezolutně to odmítl. Trval na tom, že jeho jméno je krátké, úderné a v Evropě má svou váhu. Nakonec si prosadil své, i když mu v titulcích občas zkomolili jméno na Hugh Haas.

Haas byl v Hollywoodu úkazem. Zatímco ostatní herci čekali u telefonu, až jim někdo zavolá z velkého studia, on se rozhodl, že si bude filmy dělat po svém. Stal se jedním z prvních skutečně nezávislých filmařů. Protože neměl peníze na drahé ateliéry, postavil si vlastní studio v garáži.

Využíval kousky starých kulis, které jiná studia vyhodila, a dělal filmy doslova na koleně. Sám psal scénáře, sám režíroval a sám si ve svých snímcích hrál. „Byl jsem režisérem z nouze, protože mě nikdo jiný nechtěl obsadit do hlavních rolí,“ přiznával s ironií. Hollywood ho nakonec začal brát vážně jako „krále nízkorozpočtových filmů“. Dokázal natočit snímek za pár tisíc dolarů, který pak v kinech vydělal miliony.

Hugo Haas si Hollywood podmanil svou pohostinností. Ve svém skromném bytě vařil pro kolegy český guláš a knedlíky. U jeho stolu sedávali lidé z obálek časopisů, zatímco on jim s nadšením vyprávěl o Praze.

Byl to mistr improvizace nejen v kuchyni, ale i na place. Traduje se, že jeho nejbližším parťákem byl buldok jménem Hugo. Pes s ním musel být u každého natáčení. Když jednou buldok uprostřed důležité scény hlasitě usnul a začal chrápat, Haas nenechal kameru vypnout. Místo toho raději přepsal scénář tak, aby postava v tu chvíli také usnula. Tenhle druh svobody mu velká studia záviděla.

Hugo Haas měl jednu neobvyklou vlastnost, která v Hollywoodu budila úžas – chorobný strach z nečistoty a bakterií. V jeho americkém bytě muselo být všechno sterilní. Návštěvy si musely u dveří přezouvat boty a on sám spotřeboval desítky čistých ručníků denně. I v dobách největší bídy musel mít vždy dokonale bílý a vyžehlený límec. Tenhle „rytířský krunýř“ mu dodával pocit, že nad ním chaos cizího světa nemůže zvítězit. Byl to muž extrémní čistoty, která mu pomáhala udržet si v emigraci sebeúctu.

Jeho vztah k penězům byl stejně svérázný jako jeho filmy. I když jako nezávislý producent dokázal z minima vytěžit maximum, soukromě finance neřešil. Když mu jedno z velkých studií nabízelo lukrativní smlouvu, která by ho zajistila do konce života, odmítl ji. Nechtěl, aby mu někdo mluvil do toho, jak má vypadat konec jeho příběhu. Raději zůstal v kategorii nízkorozpočtových filmů, kde sice neměl na nové auto, ale měl absolutní svobodu. Často své poslední dolary utratil za drahý dárek pro přátele nebo za luxusní krmivo pro svého psa, zatímco on sám večeřel jen chleba.

I když v USA natočil přes třicet filmů, v soukromí nesl hluboké šrámy. Jeho bratr Pavel, nadějný skladatel, zahynul v koncentračním táboře. Hugo si do smrti nevyčítal nic víc než to, že ho nedokázal vzít s sebou do bezpečí.

Tento vnitřní smutek se propisoval i do jeho americké tvorby. Místo veselých komedií točil černobílá psychologická dramata. Často v nich hrál osamělé muže, které někdo podvedl nebo zradil – přesně tak, jak se možná občas cítil on sám v cizí zemi.

Na sklonku života se vrátil do Evropy a usadil se ve Vídni. Do Prahy se podíval jen jednou, na krátký skok v roce 1963. Prošel se po nábřeží, podíval se na svou starou vilu, ale cítil se tam jako stín v cizím městě. Mladí lidé už netušili, kdo je ten pán v elegantním saku, a většina jeho přátel už nežila.

Hugo Haas zemřel ve Vídni v roce 1968.  Byl to muž, který dokázal, že vnitřní integrita je důležitější než bankovní konto. Dokázal dobýt svět dvakrát – poprvé jako miláček národa a podruhé jako člověk, který se nenechal zlomit osudem a i v garáži dokázal tvořit velké umění.

Zdroj: Taussig, Pavel. Hugo Haas: život jako film. Praha: Plus, 2015. ISBN 978-80-259-0230-1. // reflex.cz, aktuálně.cz